Hlavní stránka Info portálu ZČU

„V této chvíli je před námi přímý přenos velmi zvláštního koncertu. Jeho autoři soudí, že jde o projekt, který je v České republice naprosto ojedinělý. Nestává se totiž, aby symfonický orchestr připravil speciální dramaturgii k politickému výročí událostí, na které se vzpomíná vlastně nerado, a aby vedle hudební části přímo počítal s výklady a s rozhovory. Ale právě to nás dnes čeká,“ zahájil moderátor Pavel Ryjáček unikátní koncert, který se konal přímo v prostorách Sutnarky.

Dvorana fakulty se v onen den proměnila v industriální prostor, kde nechyběl ostnatý drát, pytlovina pro vězeňské mundúry, řada velkoformátových maleb s dobovou tematikou, jež mimo jiné odkazovaly na současnou politickou situaci, a desítky plakátů s motivy, jež pamětníci dobře znají z časů komunistické propagandy. Před samotnou budovou, která byla potažena pytlovinou, stála závora. Tu strážily sochy členů lidové milice. Mrazivý závěr února dodával velkolepé instalaci na síle. Hudební zážitek umocnila instalace obrovského igelitového vaku, který se jako mračna stahoval nad jevištěm a díky VJingu na něm běžela světelná projekce.

Jak během koncertu uvedl děkan fakulty Josef Mištera, studenti řady ateliérů jako například socha a prostor, multimédia, grafický design, ilustrace/grafika a malba na artefaktech pracovali i v rámci výuky, což je dle děkana jeden ze způsobů, jak lépe pochopit povahu a postupy minulého režimu.

Kupředu levá, zpátky ni krok tento nejslavnější socialistický hit od Jana Seidla byl úvodní skladbou, za kterou Plzeňská filharmonie a její šéfdirigent Tomáš Brauner potlesk nesklidila, ale s tím se tak trochu počítalo. Zazněla pouze instrumentální verze, ale i tak bylo publikum dost zaskočeno. Skladby podobného typu ovšem tvořily v programu jen menší část. Diváci se mohli zaposlouchat do tónů skladby Budujeme od Václava Dobiáše. Pamětníkům jistě hned naskočily při poslechu této hudby texty typu: Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty z vesela… Hubu utře, kdo se válí, republika práce je… Toť verše, jejichž autorem byl lidu srozumitelný básník chaotické doby František Halas.

Následující skladba Rozkvetlý sen od Radima Drejsla, který zemřel v padesátých letech ve věku třiceti let za nevyjasněných okolností, měla blíže k západní avantgardě. Od Drejsla zazněla ještě první věta jeho Symfonie pro smyčce. Mladistvá kompozice odrážela vnitřní muka člověka uvězněného v příliš složité době.

Dramaturgie, pod kterou byl podepsán historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Tichý a skladatel Tomáš Ille, zavedla ve své další části diváky a posluchače rozhlasových vln mezi skladatele, kteří s komunistickým režimem měli potíže. Ouvertura č. 2 zapůsobila skoro jako zjevení. Jejím autorem je jeden z nejvýznamnějších moderních skladatelů Miloslav Kabeláč. Následovala vcelku nenápadná skladba z roku 1952 Předehra pro orchestr od světově proslulého Bohuslava Martinů.

Závěrečnou téměř 25minutovou skladbou bylo dílo v podstatě známé a slavné, ale na programech koncertů rovněž vzácné Moravské taneční fantazie od Klementa Slavického. V tomto díle se Slavickému podařilo spojit lidový charakter moravského folklóru s velmi sofistikovanou kompozicí, která vehnala slzy dojetí do očí nejen ředitelce Plzeňské filharmonie Lence Kavalové, ale i mnoha dalším v sále.

Každou skladbu vždy moderátoři koncertu Pavel Ryjáček a Petr Kadlec krátce uvedli a na pódium si postupně zvali ke krátkým rozhovorům zástupce pořadatelů. Promluvil i historik Martin Tichý z Ústavu pro studium totalitních režimů, autor rozsáhlého textu v programu. Slova se také ujala publicistka, překladatelka a bývalá disidentka Petruška Šustrová a nakonec i historik Ondřej Matějka.

Koncert navštívila řada významných osobností z kulturních a vzdělávacích institucí a také mnoho studentů. Pozvání též přijal nedávný prezidentský finalista Jiří Drahoš s chotí či plzeňský biskup Tomáš Holub.