Hlavní stránka Info portálu ZČU

Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara ZČU vytvořila pro městský obvod Plzeň 1 tři sochy, které byly v nedávné době umístěny mezi panelové domy na Košutce. Záměrem bylo oživit prostor mezi paneláky uměleckými instalacemi. Tři realizovaná díla vybrala v soutěži komise složená z odborníků fakulty, která garantuje vysokou uměleckou kvalitu děl. Městský obvod Plzeň 1 financoval sochy částkou 0,5 milionu korun.

Autoři děl:
Adam Trbušek: Panoptikum (betonová socha, křižovatka ulic Gerská a Studentská)
Petr Filip: Dveře (dřevěná plastika, park nad OC Remus)
Benedikt Tolar: Volavka (kovová plastika, park nad OC Remus)

Dvě ze tří soch jsou ještě ve fázi dokončování, nicméně už nyní zejména socha s názvem Panoptikum, která znázorňuje králíka držícího lidské torzo, budí velké emoce. Děkan umělecké fakulty Josef Mištera k tomu říká:

"Těší mne, že se v Plzni rozpoutala diskuze kolem soch vytvořených na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Fakulta jistě pozornost zasluhuje, zejména nyní, na konci roku 2015, ve kterém udělala pro mezinárodní kredit kultury našeho města velmi mnoho. Tři nové rozměrné sochy jsou v podstatě jejím darem městu Plzni, přesněji darem městskému obvodu Plzeň 1. Částka půl milionu, o které se hovoří, totiž pokryla pouze náklady na materiál, dopravu apod. Garantuji vám, že její součástí není autorský honorář a žádné peníze také nesměřovaly na konto fakulty. Jestliže se v Čechách staví nejdražší dálnice, toto naopak jsou nejlevnější sochy na světě. Je to skutečně dar fakulty městu, ve kterém působí.

Raději bych samozřejmě viděl, kdyby s touto diskusí média a občané Plzně počkali, až budou díla zcela dokončena a proběhne slavnostní odhalení soch. Kdyby počkali, až o nich budou něco vědět. Ale protože se už web plní emotivní a neinformovanou diskusí, je namístě zareagovat a uvést věci na pravou míru. Především bych chtěl řici, že všechna realizovaná díla prezentují vysokou uměleckou vyzrálost svých autorů a naše Plzeň se před světem nemá za co stydět. Tyto sochy by mohly zdobit kteroukoliv evropskou metropoli.

Zájem veřejnosti je samozřejmě skvělý. Trochu mne mrzí jenom úroveň diskuse a také nedorozumění, která se v textech objevují. Zcela jistě nejde o prosazování veganství, ale o mnohem hlubší a složitější filozofická východiska autora sochy „Králíka“.

Objevila se také řada stížností matek, které mají problém vodit kolem této sochy své malé děti. Domnívám se, že ve srovnání s touto sochou je daleko větším problémem vodit děti kolem trafik, nebo je pouštět k televizi, kde během chvíle zhlédnou pět až deset vražd ve filmech či zprávách. Zdaleka největší horory jsou ale v pohádkách, například Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, bratří Grimmů apod. Jsou plné hrůzy, krve a vražd, včetně vražd dětí a matek. Jak dětem vysvětlíte text Boženy Němcové:“… jsem tvoje matka, řekl kůň, setni mi nyní hlavu…“? Vedle toho všeho přece působí sochařská parafráze klasického obrazu jako selanka.

Bylo by dobré, kdyby si lidé uvědomili, že umění rozumíme a představujeme jen to nejlepší. Také bychom měli počkat, až budou sochy opravdu dotažené, seznámit se s tím, co chtěli autoři sdělit. Pak teprve můžeme přemýšlet o poselství, které nám sochy přinášejí, a snažit se tvůrce, který o tématu dlouho přemýšlel a své dílo velmi dlouho a velmi pracně realizoval, pochopit.

Přikládám text autora jedné ze soch, ze kterého je zřejmé, že se nejedná o triviální provokaci, jak se někteří domnívají:

Adam Trbušek – Panoptikum

Pro svoji bakalářskou práci jsem si zvolil téma panoptikum. Samotný pojem je pro mě definicí dnešní autoimunní společnosti, vzývající nejnovější neplatné pravdy a chránící si své zdeformované vědomí. Společnosti, jež povýšila spotřební systém na nové náboženství a topí se ve svém vlastním pokrytectví. Cílem mé práce bylo vytvořit monument, pomník současnosti, zobrazující stav společnosti tak, jak jej vnímám já. Satirické dílo, znázornění člověka uvězněného v systémovém mechanismu, který je naprosto bezmocný, nemocný a oddaný, který podlehl svým touhám a rozmarům. Objekt je volně inspirován obrazem od Francisca Goyi - "Saturn požírající svého syna". Goya obraz vytvořil v období Napoleonova uchvácení Španělska. Jednou z možných interpretací je frustrace z devastujícího objetí nového patrona. Tento zničující stisk můžeme pak v přeneseném slova smyslu cítit i dnes, avšak osoba diktátora se proměnila ve společenský jev, u kterého můžeme jen obtížně obviňovat konkrétní osoby.

Vytvořili jsme si ho my všichni, každý svým dílem přispívá k živení tohoto monstra a co hůř, nekrmíme ho ničím jiným než sami sebou a ještě ho s láskou opečováváme, nevnímaje, jak nám pomalu ohlodává maso z údů. Chtěl jsem zobrazit samotný pocit z této beznaděje, kdy to, co nás rozsápe, není nic jiného, než vlastní představa o životě, která není ani tak naše, jako spíše vnuknutá naším okolím jak blízkým, tak vzdáleným, či virtuálním. Socha se mimo jiné také snaží o ilustraci podivného vztahu mezi modernou a tendencemi postmoderními, jež dominují i na poli současného umění. Myslím, že hlavní přínos mé práce spočívá ve snaze zachovat principy klasické sochy, a přesto nabídnout jistou svěžest a současnost zpracování. Nabídnout smysluplnou syntézu dvou odlišných přístupů v mém oboru. V práci jsem se zaměřil na nepatrný rozpor v dnešní soše, který tvoří jen zlomek problematiky soudobého sochařství a umění vůbec. Výstupem je dílo vytvořené na základě mých dosavadních poznatků v oboru a zároveň propojené se subjektivním pohledem na společnost 21. století, u něhož záměrně využívám paradoxu, kdy se nezdráhám použitím postmoderních prostředků zastat velkých ideálů moderny.”        

Socha králíka již vzbudila řadu ohlasů v médiích, mimo jiné v Plzeňském deníku.