Hlavní stránka Info portálu ZČU

Katedra německého jazyka Fakulty pedagogické ZČU pořádá už od roku 2012 každý semestr jednodenní exkurzi po stopách německého osídlení západních Čech. Cíle exkurze se zatím vždy měnily a měnil se také počet účastníků – od čtyř po třicet. Poslední dobou se na výpravy kromě studentů a studentek ZČU, z nichž zdaleka ne všichni studují němčinu či Fakultu pedagogickou, vydávají i jejich přátelé a rodinní příslušníci.

Jak vypadala letošní exkurze, popsal za pořádající katedru Jiří Stočes:

Mottem exkurzí je začátek refrénu známé písně z Balady pro banditu: Bylo tu, není tu… Zajímají nás zaniklé obce, kostely, průmyslové objekty, ale i dodnes existující nenápadné pomníky, školní budovy a další objekty. Všímáme si též stop českého menšinového osídlení z doby tzv. první republiky v těchto místech, například menšinových škol, sokoloven, četnických stanic apod. Srovnáváme počty obyvatel před a po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945/1946. Sledujeme ale i nové, často velmi různorodé (a ne vždy úspěšné) osídlení těchto míst i proměny zdejší krajiny v důsledku kolektivizace zemědělství, vzniku tzv. Železné opony, případně zřízení (a pozdějšího zrušení) vojenského výcvikového prostoru. A také si všímáme stavu navštívených míst v současnosti, jejich obyvatel a celkové kvalitě života v těchto místech. Hledáme a zjišťujeme, zda se zaniklá místa nějak připomínají, kdo o ně pečuje a proč. Cíleně chceme jít pokaždé alespoň pár kilometrů pěšky, abychom krajinu co nejvíce vnímali a zakusili. Společné putování je také příležitostí k neformálním rozhovorům, ať už k otázkám konfliktní česko-německé minulosti či současným snahám o její překonávání, nebo prostě jen k bližšímu vzájemnému poznání. I cesta totiž může být cíl.

Zatím poslední exkurze se uskutečnila v pátek 17. května 2019, tentokrát ve spolupráci s kolegyněmi z katedry filozofie FF ZČU, které zajišťují certifikátové studium Kompetence pro česko-bavorský příhraniční region. Díky nim jsme měli k dispozici menší autobus s řidičem ochotným vydat se (neplánovaně) i po štěrkové polní cestě, ale hlavně – exkurze získala mezinárodní složení, neboť se jí účastnili studující a vyučující z univerzity v Řezně (Regensburg), na které probíhá paralelně totéž certifikátové studium.

Dopoledne jsme věnovali důkladné prohlídce bývalého proboštství Mariánská Týnice poblíž Kralovic, v němž sídlí Muzeum a galerie severního Plzeňska. Pod vedením zdejšího pracovníka, mimochodem absolventa FF ZČU, Pavla Beneše, jsme se věnovali jak problematice barokních památek a jejich zasazení do krajiny, tak otázce obnovy proboštství, které bylo po zřícení kupole v roce 1920 v ruinách. Tato obnova v současné době vrcholí dostavbou plánovaného, ale nikdy nerealizovaného východního ambitu. Pavel Beneš také představil aktivity a projekty zdejšího Centra baroka, zvláště ty, které jsou realizovány ve spolupráci s německým (zejména bavorskými) partnery.

Krátce po poledni jsme projeli barokním Manětínem, a dorazili do Nečtin. Právě mezi těmito dvěma západočeskými městy vedla v prvé polovině 20. století jazyková a v letech 1938-1945 i politická hranice – zatímco Manětín byl většinově český a zůstal součástí Česko-Slovenska a záhy Protektorátu Čechy a Morava, Nečtiny již byly většinově německé a tudíž se v říjnu 1938 staly součástí Sudetoněmecké župy Třetí Říše.

Ještě než jsme poobědvali ve zdejším zámku, který je spravován ZČU (s dotovanou cenou obědů jako v menze), prohlédli jsme si nejbližší okolí – hrobku rodiny Mensdorff-Pouilly, jenž zámek do roku 1945 vlastnila, a zříceniny hradu Preitensteina i zámeckého pivovaru. „Certifikátníci“ zatím zasedli v jedné z učeben a pokračovali v semináři z předchozího dne.

Poté jsme se – již opět všichni společně – nechali odvézt k jedné lesní cestě, obešli závoru se zákazem vjezdu a pokračovali dále po ní pěšky. Asi po kilometru a půl se cesta změnila v lehce podmáčenou zarostlou alej, po dalších tři sta metrech jsme však již stáli na bývalé návsi zaniklého Račína. Tedy úplně zaniklý není, jedno stavení na okraji obce je stále využíváno jako chalupa, z ostatních asi 15 statků však zbyly jen poměrně výrazné ruiny. Obec sice byla po odsunu Němců nově osídlena, ale již roku 1955 zde nikdo trvale nežil. Ke cti obecního úřadu v Nečtinech, pod níž Račín spadá, slouží skutečnost, že nechal před nedávnem s pietou opravit zdejší návesní kapličku. Odtud jsme pak došli pěšky mezi stády krav asi 3 km do Březína, kde na nás již čekal autobus.

Pomyslnou tečkou za exkurzí byla návštěva kostela v malé vesničce Luková. Ve zdejším rozpadajícím se a dávno pro mše neužívaném kostele instaloval v roce 2012 v rámci své bakalářské práce student tehdejšího Ústavu umění a designu ZČU v Plzni Jakub Hadrava své sádrové sochy věřících. Působivé dílo má ohromný ohlas, do Lukové se sjíždějí fotografové a turisté doslova z celého světa. Kostel už podle všeho nespadne, střecha a strop jsou opravené, připravuje se rekonstrukce obvodového zdiva.

Ono jde totiž vždy o vztah lidí k danému místu či k dané památce. Tam, kde tento vztah není, nebo je negativní, ztrácí smysl o ně pečovat a dříve či později zaniknou. A tam, kde si lidé vztah k místu uchovali, či ho – jako v případě Lukové – nově objevili, tam o něj logicky budou pečovat. Je totiž součástí jejich paměti, jejich identity.