Hlavní stránka Info portálu ZČU

Sochař Benedikt Tolar nazval svoji téměř půltunovou kovovou plastiku Chybička - Obritrek. Objekt připomínající obří cvičební nástroj je autorovou reakcí na četná sportoviště pod širým nebem, kde různé kovové nástroje, do jisté míry připomínající sochy, čekají, a často marně, na své využití. Tolarův poněkud rozměrnější Obritrek je tvarově modifikovanou obdobou takových nástrojů. Je součástí jeho hledání odpovědi na otázku, co vše patří a nepatří do veřejného prostoru.

Socha má však i další vysvětlení, nad nimiž se během slavnostního odhalení ve své úvodní řeči zamyslel i Jindřich Lukavský: "Každé opravdové dílo klade svým divákům otázku, k níž je potřeba hledat klíč. Dílo, které se neptá, zůstává němé. Divák, který nehledá, zůstává slepý. Klíče k soše Benedikta Tolara lze hledat v různých přihrádkách. Pro někoho je možná klíčem smích, aniž přesně tuší, proč se směje. Možná proto, že obří ztvárnění šlapadla se může zdát jako nonsens – nejde ani o poctu vznešenosti nebo kráse, ani o poctu hrdinství, ani o poctu tragédii. Předmět adorace nemůže být všednější a banálnější. Zasměje se možná proto, že stokrát zvětšená malost stále zůstává zoufale nicotnou, obzvláště na sídlišti, kde v jednom bloku bydlí menší obec a měřítka všeho jsou nadlidská. Někdo se možná z týchž důvodů pohorší a popudí jej, jak je možné, že se vůbec dostává zhmotnění takové nicotnosti, a kdyby jen zhmotnění, ale také publicity. Bude se pohoršovat nad tím, proč na místo, které je samo nelibozvučné, nebylo umístěno něco harmoničtějšího a podbízivějšího. Většině lidí to asi bude jedno, protože na hledání klíčů nemají vůbec čas. Dovolím si vám nabídnout vlastní interpretaci symbolu, který vznikl rukama Benedikta Tolara. Symbol má ostatně vždy obrovskou výhodu, že cosi ztajuje a dosti často především svému vlastnímu tvůrci, takže jej může beztrestně vykládat mnoho dalších individuí. Chybička – Obritrek je zhmotněním potu, který proléváme na stroji poté, co jsme sami autem urazili v zácpě 1000 metrů za půl hodiny cestou do fitka, kde zaplatíme 500 korun za to, abychom se mohli na stroji hodinu pohybovat před tím, než nasedneme do auta a dojedeme 2000 metrů zácpou domů, kde si spokojeně lehneme k televizi, šťastní, že jsme učinili ten den všechno možné pro zajištění tělesné homeostáze a trvale udržitelného bodybuildingu. Obritrek je zhmotněním oslavy marných pohybů v kolotočích pro hlodavce, pohybu na místě. Vítězně trčí k nebi přání nákupů v akci a splněných českých snů. Je předmětem vytaženým z teplých útrob
domova na sychravé klima veřejného prostoru. Mohl by se stát ale také něčím jiným. Podobně jako Clothespin od Claese Oldenburga. Místem našeho setkání s námi samotnými. Něčím, co spíše spojuje. Vždyť i pro jeho rozkmitání je třeba minimálně dvou lidí. Jedná se o, dámy prominou, stroj dvojmužný."