Homepage for UWB Portal News

„Namalujte to, na co se právě díváte z okna." Skupina 12 studujících stojí v proskleném prvním patře Sutnarky. Owain McGilvary, výtvarný umělec a pedagog malby a grafiky na The Glasgow School of Art, vytváří experimentální projekty spojující malbu, film, koláž a instalaci. Zajímají ho neoficiální dějiny, archivy, otázky identity a spolupracoval také s marginalizovanými komunitami. Jeho tvorba byla prezentována na mezinárodních výstavách a filmových festivalech, včetně Glasgow International, Mostyn Gallery a Bangkok Experimental Film Festival. V rozhovoru mluví o svých prvních dojmech z Plzně, o vztahu malby k jiným médiím nebo o práci s archivy.

Tento týden trávíte v Plzni. Už vás něco zaujalo nebo inspirovalo?
Kofola! Je vynikající! Nejvíc na mě v Plzni zapůsobila fakulta a její okolí. Glasgow je inspirativní místo pro umělce, ale město takové velikosti může být místy až příliš hlučné. Ten klid na Fakultě Ladislava Sutnara mi ukázal, že období ticha a samoty na okraji centra města je pro umělecký proces klíčové.

Pracujete s malbou, filmem, koláží i instalací. Co Vám práce s různými médii umožňuje, co jedno médium samo o sobě nedokáže? Není malba dostačující?
Tahle otázka se mi líbí. Malba samozřejmě stačí – pro mě ale práce napříč obory znamená možnost učit se od jiných médií. Čím dál víc mě zajímá vztah mezi malbou a filmovou tvorbou. Je v tom implicitně obsažený čas. Sledovat, jak schne a mění se barva, je podobné jako stříhat film a neustále vnímat čas doslova. Když umělci začali experimentovat s filmem, natáčeli ho třeba na celuloidový pás. Neřekl bych, že pracuji tak odlišnými metodami. Zajímá mě smyslová zkušenost umění a myslím, že propojování různých médií je jednou z cest, jak jí dosáhnout.

Podtitul Vašeho workshopu zní Rozšířená malba. Co pro Vás tento pojem znamená?
Právě tím se zabýváme v ateliéru Malba a grafika na Glasgow School of Art. Tento přístup se někdy označuje jako rozšířené pole malby (expanded field of painting, pozn. red.). Zajímá nás všechno, co souvisí se samotným aktem malby a grafiky – a především s obrazem jako takovým. Se studenty často mluvím o tom, co znamená vytvořit určitý obraz. Proč používají právě tyto barvy? Proč jednotlivé prvky fungují právě tímto způsobem? Proč do díla vkládají další obraz? A jaký pocit chtějí ve svém publiku vyvolat? V ateliéru hodně mluvíme o emocích a o vnitřní potřebě tvořit. Totéž jsem se snažil předat i účastníkům ArtCampu. Co když se malba stane sochou? Nebo něčím, co na první pohled není ani malbou ani sochou? Tyto otázky nás nakonec vždy vracejí zpět k malbě samotné. Právě v ní je totiž prostor pro imaginaci, poezii i hledání nových významů – a pro objevování toho, co pro každého z nás malba vlastně znamená.

Jak vypadá váš svět? Jaké jevy popisujete ve své tvorbě?
To je velká otázka. Ve své tvorbě jsem zatím pracoval především v lokálním prostředí. Před několika lety jsem například spolupracoval se skupinou amatérských wrestlerek a nebinárních wrestlerů, kteří trénovali nedaleko mého bytu v Glasgow. Do projektu jsem vstupoval s poměrně jasnou představou o tom, co chci vytvořit. Jakmile jsem s nimi ale začal trávit čas a poznávat je jako lidi, ukázalo se, že jejich identita zdaleka nespočívá jen v tom, že jsou wrestleři. Byli to zároveň učitelé, matky, vysokoškolští studenti, zdravotní sestry nebo vědkyně. Otevřelo to pro mě otázky identity i toho, proč žijeme právě takové životy, jaké žijeme. Je to složité téma, ale zároveň velmi lidské. A právě to mě na spolupráci s lidmi mimo oblast mé vlastní odbornosti fascinuje nejvíc.

Ve své tvorbě často pracujete s archivy. Proč jsou pro vás důležité? Co nám mohou říct o světě, o lidech nebo o historii?
Využíval jsem jak archivy národních muzeí, tak to, čemu říkám „neoficiální archivy“ – například internetové sbírky obrazů nebo archivy, které si lidé vytvářejí sami. Myslím, že jsem se k archivům dostal hlavně proto, že mě fascinují obrazy. Hned na začátku ArtCampu jsem studentům říkal, že žijeme ve světě, který je obrazy doslova zahlcený. V jednu chvíli se díváme na fotografie štěňat, vzápětí na snímky války a ničení a o chvíli později na současné umění. Tento proud obrazů je nepřetržitý a já přemýšlím nad tím, jakou váhu s sebou všechny tyto obrazy nesou. Archivy mají vyprávět příběh národa nebo určité historické události. Jenže každá historie má své limity. Vždy existují události, které se nezaznamenaly, příběhy předávané jen ústně nebo drobné rozpory, které mohou změnit pohled na celek. A právě tento prostor mezi oficiálním příběhem a tím, co zůstalo stranou, mě velmi zajímá.

Co je ta nejdůležitější věc, kterou by si podle vás měli účastníci vašeho workshopu odnést?
Především doufám, že odjedou s pocitem inspirace a s větší odvahou přemýšlet o tom, čím vším může malba být. Během workshopu jsme pracovali s kresbou, sochou i koláží, ale naše diskuse se vždy znovu vracely k samotnému aktu malby. Doufám, že budou připraveni zpochybňovat zažité představy – u svých pedagogů, mezi sebou navzájem i sami u sebe – a že si tuto otevřenost ponesou dál ve své vlastní tvorbě.