Studentka ZČU začala s běháním až na vysoké. Teď je sedmá na halovém mistrovství světa v atletice

Čtyřiadvacetiletá sprinterka a studentka Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni Tereza Petržilková se v sobotu 3. března postavila v anglickém Birminghamu na start štafety 4x400m. Svoji premiéru na světovém šampionátu korunovala sedmým, prvním nepostupovým, místem. Ještě před čtyřmi lety přitom běhala jen rekreačně v přírodě. K závodění ji přivedl až v prvním ročníku bakalářského studia její pedagog Václav Salcman.

„Při první hodině atletiky probíhá testování disciplín, při němž Tereza v keckách zaběhla stovku s časem na úrovni limitu kluků. Nemohl jsem ji tam nechat jen tak ladem,“ říká Salcman s tím, že je až s podivem, že si ji mezi hledači dětských sportovních talentů nikdo nevšiml. Jako trenér plzeňského klubu AK ŠKODA ji proto pozval na tréninky, na něž postupně začala docházet až pětkrát týdně. A dostavilo se ohromné zlepšení.

Loni Petržilková startovala na mistrovství Evropy družstev ve francouzském Lille. Letos v únoru zazářila na víkendovém halovém mistrovství ČR, kde v běhu na 400 metrů s časem 53,77 s vytvořila nejen osobní, ale také nový krajský ženský halový rekord. Ten jí zároveň vynesl bronzovou medaili a nominaci ve štafetě na halovém mistrovství světa.

Jak jste si účast na mistrovství světa užila?
Byl to úžasný zážitek. Na hotelu s námi bydlelo hodně reprezentantů z jiných zemí a potkávali jsme všude hvězdy, které znám jen z televize. Pak samozřejmě při rozcvičování na závod jsem měla možnost se s některými setkat, nebo v hledišti při fandění ostatním našim atletům vedle nás seděl třeba americký tyčkař Sam Kendricks, který na tomto šampionátu získal stříbro. Závod po boku zkušených polských nebo jamajských čtvrtkařek byl sám o sobě zážitkem.


Jak jste se svým výkonem na šampionátu spokojená?
Celkem ano. Podle mezičasů to byla třetí nejrychlejší čtvrtka, jakou jsem zaběhla. Ovšem ono se to úplně nedá srovnávat s individuálním závodem. Štafetu 4x400 m jsem šla v hale vůbec poprvé. Pocitově to bylo dobré, po doběhu jsem však cítila, že jsem to mohla rozběhnout o něco rychleji. Předávky se povedly bez problémů. Získala jsem cennou zkušenost a celé to hodnotím kladně.

K myšlence začít závodně s atletikou vás přivedl až na vysoké škole pan Salcman. Nikdy před tím vás nenapadlo zkusit se nějakému sportu věnovat na profesionální úrovni?
Jako malá jsem se ráda angažovala na školních tanečních vystoupeních v pohybových skladbách, ale bohužel u nás v té době nebylo moc možností, jak takové tance rozvíjet, takže se sen s přibývajícím věkem postupně rozplýval. Pak ještě přišla éra skateboardingu, která pro mě nijak valně taky nedopadla, takže v tom pozdějším věku mě už ani nenapadlo, že bych vůbec dělala nějaký sport závodně, natož profesionálně.

Jaké to bylo přijít poprvé do atletického klubu? Většina závodníků přeci jen začíná v nižším věku. Váhala jste dlouho, zda se do toho pustit?
Váhala jsem několik týdnů a pobízení od pana Salcmana jsem zpočátku nebrala moc vážně. Nakonec jsem si řekla, proč to nezkusit? Pamatuji si přesně ten první den, kdy mě Vláďa Bartůněk zkoušel z atletické abecedy a různých cvičení, aby zjistil, jak na tom jsem. Podívaná to tenkrát musela být vtipná, ještě jsem běhala s nohama do X, ale dali mi šanci. A tehdy vše začalo.

Jaké trati běháte? Je čtyřstovka vaší nejoblíbenější?
Moje hlavní disciplína je 400 m, doplňkově běhám 200 m. Na extralize a republikových šampionátech štafety 4x100, 4x400 m a v hale ještě 4x200 m. Tréninkově tam zařadíme i netradiční tratě 150 a 300 m, nebo sprinterské trojboje (60, 100 a 200 m). Čtvrtku mám nejradši, ale je to hodně bolestivá záležitost a jakožto z hlavní disciplíny z ní bývám nervózní, proto si asi nejvíc užiju dvoustovku. Na dvoustovce člověk tolik nepřemýšlí, jde hlavně o dobrou reakci, start a pak už jen běžet do cíle co to dá.

Na ZČU studujete obor tělesná a výtvarná výchova. Proč zrovna tato ne příliš obvyklá kombinace?
Slyšela jsem, že jsem snad první absolvent TVS, co si takovou kombinaci zvolil. Nejradši bych pokračovala v TVS, stejně jako při bakaléřském studiu bakaláře, bohužel ale takovou možnost navazujícího studia tady nemáme. K umění moc blízko nemám, ale jako mladší jsem mnohdy relaxovala malováním, a tak jsem si řekla, že bych se k tomu mohla vrátit a vzdělat se ještě v jiné rovině.

Je pro Vás obtížné skloubit sport a školu?
Nejde jen o skloubení sportu a školy, ale taky o práci. Je toho hodně a na jiné věci už mně čas takřka nezbývá. Říkám si ale, že když se chce, tak to jde. Momentálně mám na prvním místě atletiku, kterou upřednostňuji před vším ostatním. Čas působnosti ve sportu je přece jenom omezený oproti možnosti studovat. Snažím se do tréninků a přípravy dávat vše, abych jednou mohla skončit s vědomím, že jsem ze sebe vydala opravdu maximum. Musím myslet ale i na ta zadní vrátka, proto se studiem rozhodně neudělám krok vedle, naopak se budu mít od čeho odrazit , až jednou přijde konec s aktivní atletikou. Zatím to funguje tak, že studuji náhradním způsobem plnění studijních povinností a vesměs všichni učitelé respektují to, čemu se věnuji. Vím, že se mě snaží podporovat, za což jsem jim nesmírně vděčná a vážím si toho.

Galerie


Fakulta pedagogická

Hana PRAŽÁKOVÁ

07.03.18


Nové číslo časopisu ZČU&... představuje naše studenty


Celouniverzitní

279

07.06.18


Historická soutěž SOHI2018 ocenila žáky základních škol


Fakulta pedagogická

93

06.06.18


V místě zaniklé římské kolonie objevili badatelé z katedry archeologie část veřejných lázní


Fakulta filozofická

42

20.06.18