Královský hvozd
na Šumavě, zaujímající dlouhý a úzký prostor „zelené střechy Evropy“ od
Svaté Kateřiny na severozápadě po Stachy na jihovýchodě, představoval v
rámci feudálního uspořádání Čech v mnoha ohledech mimořádné území. Na rozdíl od
svého okolí zůstával kvůli nepříhodným přírodním podmínkám velmi dlouho stranou
kolonizačního zájmu a jeho přímým vlastníkem byl český král. Lidé do prostoru
Královského hvozdu nejprve pronikali po dálkových komunikacích, které
spojovaly Čechy s Bavorskem (tzv. Německá stezka přes Nýrsko, Vintířova stezka
přes Hartmanice a Zlatá stezka přes Kašperské Hory), teprve ve 14. století
zakládali na jeho okraji technická zařízení čerpající z bohatých přírodních
zdrojů – hamry, sklárny, vápenky apod. K zásadní změně došlo před polovinou 15.
století, kdy Zikmund Lucemburský celé území Královského hvozdu zastavil a ve
stejném duchu se pokračovalo až do 17. století. Tehdy český král Hvozd odprodal
dvěma různým vrchnostem a rozdělil ho tak na dvě nestejně velké části – větší
severní část, dělená na šest tzv. rychet (Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž,
Javorná, Kochánov, Stodůlky) a jižní po dvou rychtách (Stodůlecké Podíly a
Stachy). Každá část sdílela následně odlišné osudy až do roku 1848. Společný
však byl specifický způsob obživy zdejšího obyvatelstva (známý i díky
literárnímu zpracování Karla Klostermanna) i míra právních zvýhodnění jeho
obyvatel, tzv. Králováků, která připomínala svobody sousedních Chodů – právo
honitby, vyšší míra samosprávy (instituce tzv. vrchního rychtáře), svobodné
odkazování nemovitostí či uzavírání sňatků bez vrchnostenského povolení.
Fakulta filozofická |
|
03. 05. 2017 |