Hlavní stránka Info portálu ZČU

Až do 31. ledna je ve vestibulu budovy Fakulty pedagogické ZČU ve Veleslavínově ulici k vidění výstava První dekáda: Počátky Pedagogické fakulty v Plzni v letech 1948 – 1958. Kromě části historie fakulty připomíná rovněž loňské 70. výročí jejího založení.

Vernisáž výstavy byla jednou z posledních akcí, které FPE vloni v rámci celoročního seriálu slavnostních událostí uspořádala. Konala se 28. listopadu stejně jako studentská vědecká konference 70 let vysokoškolského vzdělávání učitelů v Plzni.  Veškeré odborné podklady připravila katedra historie pod vedením Naděždy Morávkové a Karla Řeháčka ve spolupráci se Státním oblastním archivem v Plzni a katedrou výtvarné výchovy a kultury. Vernisáž zahájili primátor Plzně Martin Baxa, děkan FPE Miroslav Randa a akademický sochař Kurt Gebauer. Vzpomínkami na historii fakulty ji zpestřili mimo jiné profesoři Jan Kumpera a Viktor Viktora, dále Jaroslav Fiala, Jindřich Jirásek, Ladislav Voldřich, Petr Hubka či Ľubomír Smatana.

Kromě studentů a akademiků FPE byli mezi hosty odborníci z plzeňských archivů, Západočeské galerie, památkového ústavu, Západočeského muzea, Krajského centra vzdělávání a Jazykové školy v Plzni a dalších pracovišť Západočeské univerzity v Plzni. Pozvání přijali i zástupci Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze, Filozofické fakulty Univerzity v Hradci Králové, Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, nechyběli zahraniční hosté z Polska, Německa, Slovenska a Rakouska.

Vernisáž doprovodil celodenní workshop studentské iniciativy Otevřeno, jež připravila pro žáky základních a středních škol úkoly a soutěže. Iniciativa Otevřeno, konkrétně studenti Petr Pánek, Dominic Jačka a Jitka Rosenbaumová rovněž dali fakultě filmový dárek – snímek Fakulta pedagogická napříč generacemi, jenž je ke zhlédnutí na Youtube i pod tímto článkem.

Z textu výstavy:
„S potřebou vytvořit v Plzni možnost vysokoškolské přípravy pro učitelská povolání se setkáváme poměrně často už v období první republiky. Stávající plzeňské učitelské ústavy postačovaly sotva pro základní školství, střední školství si vyžadovalo odborníky s patřičným univerzitním vzděláním. V říjnu 1921 založila Československá obec učitelská v Praze soukromou dvouletou Školu vysokých studií pedagogických. Jejím iniciátorem a prvním děkanem byl Otakar Kádner. Měla pobočku v Brně a od roku 1937 do okupace také v Plzni. Po válce pak, v roce 1945, na tento institut navázala Vysoká škola pedagogická v Praze. Vedl ji Otokar Chlup a mezi tentokrát již početnějšími pobočkami byla i Plzeň. Sídlo pobočky bylo ve školní budově v Houškově ul. č. 3. Od letního semestru 1946/1947 se posluchači této školy v Plzni staly posluchači Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, v kterou se Vysoká škola pedagogická v podstatě transformovala. Ke zřízení samostatného pedagogického vysokoškolského ústavu, Pedagogické fakulty, došlo v Plzni nařízením vlády č. 225/58 Sb. dne 14. září 1948 na návrh tehdejšího ministra školství a kultury Zdeňka Nejedlého.

Slavnostní zahájení akademického roku se konalo 14. listopadu 1948 ve velkém sále Slovanské besedy v Plzni. Prvním sídlem nového institutu se stala budova bývalého ženského učitelského ústavu v Plzni na Stalinově (dnes Americké) třídě, se 14 použitelnými učebnami. Následujícího roku byla fakultě přidělena nová budova – bývalé dívčí reálné gymnázium ve Veleslavínově ulici č. 42. Vnitřní strukturu fakulty tvořily nejprve tzv. ústavy, teprve od roku 1950/1951 byly přejmenovány na katedry. Ústavů bylo celkem 13: ústav pro matematiku a geometrii, ústav pro hudební výchovu, ústav pro slovanskou filologii, ústav pro občanskou nauku a politickou výchovu, ústav pro speciální metodiky a školní praxi, ústav biologický, ústav geologický a mineralogický, ústav pro výtvarnou výchovu, pedagogický ústav, ústav pro předškolní výchovu, ústav pro domácí nauky, ústav pro dějepis a ústav pro zeměpis.

V prvním roce bylo zapsáno 79 posluchačů, v dalším roce už 135. V počátečních rocích existence, do roku 1953, činila délka studia 3 roky. Od akademického roku 1950/1951 bylo zřízeno také dálkové studium. K usnadnění styku s neplzeňskými posluchači se zavedla v této souvislosti konzultační střediska v Chebu a v Karlových Varech. Chebské bylo později zrušeno.

Fakulta prošla v počátečním období, podobně jako mnoho jiných institucí ve státě v tu dobu, četnými organizačními reformami. Roku 1953 se vládním nařízením Pedagogická fakulta změnila na Vyšší pedagogickou školu. Studium se zredukovalo na dva roky. V čele ústavu zůstal Jaroslav Krofta, složení pedagogického sboru bylo také z větší části totožné se složením sboru předchozí Pedagogické fakulty. Výukové obory byly upraveny do tzv. dvouaprobací.

Roku 1959 byla uzákoněna v Československu další školská reforma a Vyšší pedagogická škola se na jejím základě změnila na Pedagogický institut. Studium připravovalo pro první stupeň základní školy (tři roky) a pro druhý stupeň základní školy (čtyři roky). Vedením Pedagogického institutu byl pověřen Zdeněk Ungerman z katedry základů marxismu-leninismu. Fakulta byla řízena nejprve akčním výborem, jehož předsedou byl JUDr. Jaroslav Krofta, právník se zaměřením na ústavní právo a poslanec Národního shromáždění, a členy Václav Procházka (za vyučující), Josef Diba (za zaměstnance) a Lumír Linhart (za posluchače). Následujícího roku byl již ministrem školství jmenován děkan, nejprve zastupující, pak stálý, a stal se jím JUDr. Jaroslav Krofta. Výuka byla zajišťována v počátcích převážně vybranými učiteli plzeňských středních škol, doplňovali je někteří pražští univerzitní profesoři a dále několik expertů z praxe, např. RNDr. Bohdan Bayer ze Západočeského muzea.“