Hlavní stránka Info portálu ZČU

Studovala jste na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara (Sutnarce), teď si spolu povídáme na Nové scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni (DJKT). Jak vypadala vaše cesta od umělecké školy k profesionální tvorbě (nejen) pro divadlo?

Už ve 14 letech jsem věděla, co chci jednou dělat, takže jsem šla na střední školu studovat fashion design, na který jsem se později dostala i na Sutnarku. Měla jsem tehdy spolužáka, který uměl velmi dobře šít. Chtěla jsem to umět taky a zjistila jsem, že chodil na praxi do divadla, kde se vše naučil. V divadle mi řekli, že v krejčovských dílnách už nemají volné místo, ale mají ho v garderobě. Nastoupila jsem tam na brigádu, pomáhala jsem hercům s oblékáním do kostýmů během představení a připravovala jsem jim kostýmy před představením. Spřátelila jsem se s jedním hercem, který v té době režíroval pohádku Co takhle svatba, princi? a nabídl mi, jestli bych nechtěla tvořit kostýmy. Ty se pak líbily dalším lidem, režisérům, hercům a já jsem začala dostávat nabídky na další práci. Čili jsem studovala a k tomu jsem už začala pracovat pro divadlo.

Jaký je to pocit, když na jevišti „ožijí“ vaše kostýmy?

Je to samozřejmě krásné a dává mi smysl, když potom vidím, že dané kostýmy dávají charakter hercům, že se jim v tom dobře hraje a celkově, když kostýmy vytvářejí specifickou atmosféru. Baví mě, když za mnou přijdou diváci a kostýmy chválí.

Na jakých projektech v DJKT nebo i jinde, kde jste působila jako výtvarnice, jste se podílela a co obnáší vaše práce v praxi – od návrhu po realizaci?

Tady v Plzni už mám za sebou opravdu několik her, nejen muzikál, ale i činnohru, balet, operu, dále jsem pracovala i v muzikálovém divadle v pražském Karlíně, potom jsem dělala kostýmy do Olivera Twista v Ostravě s Lumírem Olšovským, v Ústní nad Labem jsem dělala kostýmy pro balet. A jak to probíhá? Vybere si mě režisér nebo šéf divadla, dá mi do ruky scénář hry a sdělí mi své představy. Já si potom pročtu scénář a vypíšu si postavy a jejich charaktery, zjišťuji si informace o dané době, co se tehdy nosilo, a snažím se vytvořit nějaký vizuál, který následně předám divadlu ke schválení. Potom jde návrh do výroby, kde řešíme detaily s krejčovými, kloboučnicemi, vlásenkářkami, garderobou a všichni musíme spolupracovat jako tým. Nedílnou součástí jsou pak samotní herci, kteří chodí na zkoušky kostýmů. Není to zpravidla tak, že mám jednu hru, na které pracuji, je to práce na více hrách najednou, které se prolínají. Obvykle práce na jedné hře trvá několik měsíců, cca půl roku. Je důležité, aby se výsledek zamlouval jak řediteli divadla, tak i samotným hercům, aby se jim v kostýmech dobře pohybovalo a tak podobně. Herci a herečky dokáží udělat velké drama, když se jim něco nelíbí, a to nechcete (smích).

Uplatňujete se i mimo divadlo – čemu dalšímu se věnujete a jak se vám daří kombinovat více oblastí?

Tato práce není jistá v tom, že bych měla neustálý přísun nových her. Třeba minulou divadelní sezóny jsem měla devět premiér a teď jen čtyři. Musím si vydělat na živobytí tak, jako všichni, a nechci tenhle obor měnit, protože ho miluji. Když tedy bylo méně her, přemýšlela jsem, co budu dělat. A jelikož už spoustu let sbírám kostýmy, otevřela jsem si půjčovnu kostýmů, abych jim mohla dát další život. Půjčuji tedy lidem kostýmy. Nejedná se o klasickou půjčovnu, ale individuálně se tam zákazníkům věnuji a vybírám a upravuji kostýmy dle postavy dotyčného člověka.

Jaký máte profesní sen nebo projekt, na kterém byste si přála jednou pracovat – ať už v Česku, nebo v zahraničí?

Velmi jsem si přála navrhovat kostýmy pro muzikál Six, který tady v Plzni byl, ale bohužel to nevyšlo. Třeba to ještě někdy vyjde. Přála bych si, aby si mě stále vybírali ředitelé divadel, abych měla stále tuhle práci. A pokud jde o zahraničí, přála bych si jednou navrhovat kostýmy pro divadlo ve Vídni, kde mají obrovský sklad kostýmů.

Jaké dovednosti nebo přístupy, které jste si osvojila během studia na Fakultě designu a umění, využíváte dnes nejčastěji?

Nejvíc mi daly konzultace s tehdejší vedoucí ateliéru docentkou Helenou Krbcovou, kdy jsme každý týden měli konzultace, na které jsme se museli všichni připravovat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nosili jsme tam inspirační obrázky, měli jsme předem vymyšlené téma, vzorky látek a tak podobně, to mě naučilo úplně nejvíc. I dnes, když jdu na schůzku s klientem, tak jsem důkladně připravená. Jsem připravená, zodpovědná a dokážu samu sebe prezentovat.

Na ZČU jste získala ocenění rektora pro vynikající studenty. Za co konkrétně to bylo a co to pro vás znamenalo?

Na tuto cenu mě nominovala právě Helena Krbcová. Znamenalo to pro mě mnoho, byla jsem dojatá a pyšná, protože jsem škole dávala strašně moc, dávala jsem tomu veškerou energii a čas. Tím oceněním se mi vše vrátilo a ukázalo mi to, že to mělo a má smysl. Stejně skvěle mi bylo, když si tyhle šaty, které tady visí za námi vystavené, a které jsem navrhovala, půjčili na focení pro časopis Vogue a dali je na titulní stranu.

Co byste doporučila současným studentům a studentkám Sutnarky, kteří chtějí uspět v oblasti designu oděvu?

Mnohdy sedím v komisi na talentových zkouškách nebo při klauzurách studentů na FDU. Doporučila bych jim, aby se otevřeli a naslouchali svému vedoucímu, aby si nemysleli, že už jsou hotoví umělci. Tím, že nastupují na vysokou školu, začínají úplně znovu. Ať využijí možnosti, že se tady můžou spoustu věcí naučit, v reálném životě už třeba nebudou mít takové možnosti.

Uveďte jedním slovem největší přínos Fakulty designu a umění pro vaši současnou kariéru.

Zodpovědnost.

Na co z let strávených na ZČU nejraději vzpomínáte?

Sutnarka pro mě byla naprosto skvělá, spoustu věcí jsem se tam naučila, experimentovala jsem s materiály a tak podobně. Nejraději asi vzpomínám na to, jak jsme všichni společně prožívali ty poslední dodělávky našich klauzur, jak jsme pracovali v ateliéru a obecně jsme byli skvělá parta a tým.

Patříte také k našim absolventům? Přihlaste se do Klubu absolventů ZČU a zůstaňte součástí svojí univerzity.