Hlavní stránka Info portálu ZČU

Rezidenční pobyty se zde prvně uskutečnily v roce 2016, kdy byl jejich prvním účastníkem absolvent Sutnarky Filip Trnka (ateliér Ilustrace). O dva roky později zavítala do Woodville naše další absolventka ateliéru Ilustrace Jana Hylmarová.

Martina Havlová svůj pobyt, který bychom chtěli na základě sesbíraných dokumentárních materiálů shrnout do budoucna v publikaci, popsala takto:

"Ještě než jsem na Nový Zéland odjela, rozhodla jsem se v rámci rezidence pracovat na tématu Řeka. Oblastí protékala řeka Manawatū, u které mě zaujal její maorský název, který by mohl být přeložený do angličtiny jako "Heart/breath standing still". Už dlouho v minulosti jsem se zabývala myšlenkou, jaké by to bylo jít po proudu řeky od pramene až k jejímu ústí a vnímat měnící se krajinu. Zajímalo mě, kam by mě řeka dovedla, jaké její podoby bych viděla a koho bych na cestě potkala.

Po příjezdu na Nový Zéland do oblasti Tararua jsem zjistila, že spíše než o putování podél řeky Manawatū se bude jednat o navštěvování jejích jednotlivých částí. Řeka byla na mnoha místech nepřístupná a často protékala soukromým pozemkem. Právě i díky tomu, jsem ale měla možnost s mnoha lidmi o řece mluvit, poznat ji i z jiného úhlu pohledu a zjistit, jak se měnila v průběhu času a jaké vzpomínky ostatních se k ní vážou. A to byl můj cíl. Snažila jsem se sesbírat velké množství materiálu, abych mohla řeku Manawatū lépe pochopit. Fotografovala jsem její podoby, učila se o rostlinách, které kolem ní rostou, sbírala kameny (které potom byly vráceny řece) a na některá místa se vracela, abych řeku mohla vidět za různých denních dob. Při práci jsem zjistila, že se jedná o poměrně významnou řeku. Je s ní spojeno několik maorských tradic a je to jedna z mála řek na jižní polokouli, která pramenní na východní straně pohoří a ústí na západě země, což pro řeky není velmi typické. Rokle, kterou Manawatū protéká, rozděluje dvě pohoří – Tararua a Ruahine. V neposlední řadě je i z mnoha důvodů častým tématem místních a existuje o ní mnoho materiálů od historických fotografií, maleb až po články či kapitoly v knihách.

Práce na projektu pro mě byla nesmírně zajímavá a naplňující. Jelikož jsem na práci měla téměř dva měsíce, mohla jsem se do projektu naplno ponořit. Také jsem měla velkou podporu od místní komunity, což pro mě bylo velmi obohacující a získala jsem mnoho nových přátel. Všem, se kterými jsem trávila čas, patří velký dík.

Ve finále vznikly čtyři ručně vázané originály knihy nazvané Nā teawa te kōrero nei (maorsky: Tohle mi řeka pověděla). Kniha obsahovala fotografie, několik drobných náčrtků a maleb a byla provázena slovy v maorštině. Výslednou knihou jsem se snažila vystihnout podstatu řeky, její plynutí a fakt, že je stále stejná a pokaždé jiná. Desky knihy byly potažené papírem, který jsem vyvařila ve vodě s místními rostlinami, a získala tak nejen jejich obtisky na papíře, ale i přímé spojení knihy s tímto místem.

Závěrečná výstava se konala 28. února 2020 ve Woodville. Zúčastnilo se jí mnoho místních umělců a já jsem prezentovala svoji knihu a instalaci fotografií na stěně.

Jedinou část řeky, kterou jsem za celou dobu neměla šanci prozkoumat, byl její v buši, vysoko v horách ukrytý pramen, o kterém nikdo nevěděl, kde přesně se nachází. Ačkoliv jsem se na místo snažila dostat, nepodařilo se a mně pořád chyběla představa o velmi podstatné části řeky. Před koncem pobytu jsem úplnou náhodou dostala od paní z místního aeroklubu nabídku na let nad krajinou, abych měla možnost ji vidět i z jiné perspektivy. A tak jsem svůj úplně poslední den ve Woodville spatřila ze vzduchu místo v horách, kde řeka Manawatū pramení a začátek řeky tak pomyslně uzavřel moji cestu."

Cestu bohužel o několik dní zkrátila pandemie koronaviru.

„Výstava fotografií, kterou v rámci svého pobytu slečna Havlová vytvořila, společně s knihou těchto fotografií, byly bezesporu jedním z vrcholů celé výstavy. Pobyt slečny Havlové byl ze strany skupiny Friends of Lindauer a celé komunity ve Woodville a širokém okolí hodnocen jednoznačně pozitivně i díky zapojení slečny Havlové do komunitního života a jejího opravdového zájmu o Nový Zéland a jeho historii," napsala ve svém děkovném dopise generální konzulka Hana Flanderová.

Autory fotografií, na nichž je Martina, jsou Kevin McIntyre, Hana Flanderová a Bruce Hutton.