Hlavní stránka Info portálu ZČU

Bakalářskou práci Marie Sedelmayerové ocenila komise složená z profesionálních fotografů jako je Luisa Briganti (Photographer, Director of Centro Sperimentale di Fotografia Adams, Roma, Italy), Jan Pohribný (Photographer, MQEP, President of Professional Photographers Association of the Czech Republic, FEP Board Member, WPC Committee Member), Nadia Rovderová (Photographer, curator, owner of ArtinBox Gallery) či ředitelka Prague Photo Iva Nesvadbová. 

„Cílem mé práce Melancholické objekty bylo realizovat a divákovi představit vizi fiktivní scenérie louky s konstruovaným objektem, která vznikla na základě snové představy,“ uvádí oceněná fotografka.

Pro návštěvníky je výstava v historickém domě z r. 1905 na náměstí Republiky v Praze přístupná do 28. listopadu. Tradičně je součástí přehlídky každodenní doprovodný program.

Prague Photo  uvádí obsáhlou sekci tvorby nejmladší generace fotografů – studentů a čerstvých absolventů sedmi odborných škol, mezi nimiž je právě Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara. Ateliér Fotografie zde kromě tvorby Marie Sedelmayerové představuje absolventské práce Marie Plné, Martiny Havlové, Cheily Barreto a Terezy Benešové.

Na letošním festivalu se představí dvě desítky vystavujících subjektů. Bude možné zhlédnout nejširší plejádu jednotlivých fotografů, galerií a společností zabývajících se fotografií, prezentovány budou originály téměř 150 autorů, a to jak současných, tak i klasiků.  I letos jsou zařazeny prezentace jednotlivých autorů, jako jsou třeba Tereza z Davle, Magdalena Bláhová, Jiří Stach, Alžběta Jungrová, Josef Hník, Gabina Fárová, Zdeněk Lhoták, David Těšínský nebo Barbora Bálková a své kolekce uvedou Galerie Gambit, The Chemistry Gallery, Unfocused Group či Indigo Space. Vedle českých umělců prezentuje italské Centrum fotografie z Říma svoji kolekci dvaceti mladých fotografů.

Anotace k oceněnému souboru fotografií:

Opět jsem nemohla usnout a před mýma zavřenýma očima se mi promítaly scény, které jsem nikdy nezažila. Byla noc a přede mnou se rozprostírala široká louka u tmavého lesa. Najednou uprostřed louky začala vyrůstat železná konstrukce. Železné tyče rostly ze země, ohýbaly se v přesných úhlech a vzájemně se proplétaly. Vzniklý objekt vypadal jako zvětšené schéma DNA, vzpřímené a rovné jako věž s ostrými rohy a otevřeným vrcholem. Připadalo mi to celé jako propojení přírody s artefakty vytvořenými lidmi.

Stejná scéna se v dalších dnech ještě opakovala. Na onu louku jsem přišla se společností mně neznámých lidí, které překvapila nově vzniklá konstrukce, zejména její monumentalita. Přestože nechápali, kde se tam vzala a kdo ji postavil, začali ji uctívat a zdálo se, že vědí, co kovová konstrukce vyjadřuje, a sice jednoduchost a materialitu. Já jsem v té chvíli cítila smysluplnost a relevantnost celé této scény, aniž jsem slovně mohla podat její charakteristiku a význam. Ale celou vizi jsem si ještě té noci nakreslila do skicáku.

Později se mi zdálo, že díky tomu chápu vyjádření André Bretona z jeho Druhého manifestu surrealismu, který v něm deklaroval, že “existuje bod ducha, kde život a smrt, skutečné a imaginární, minulost a budoucnost, sdělitelné a nesdělitelné, dole a nahoře, nemohou již byt vnímány jako protiklady.”

Cítila jsem naprostou rovnováhu všech součástí snové scenérie a přitahovala mě možnost podobný artefakt vytvořit ve skutečnosti. Bylo mi ovšem jasné, že nebudu moci vytvořit tak objemný předmět, ale že na něm bude důležitá ona tajemnost a jedinečnost. Následně jsem také zjistila, že já neobdivuji kovovou konstrukci, jako ji obdivovali moji neidentifikovatelní společníci, ale krásu přirozenosti a nepřesnosti přírody kolem. Takový by byl můj tajemný melancholický objekt.