Hlavní stránka Info portálu ZČU

Zapomínat je lidské. Ale odpustit? A ještě k tomu sousedům, s nimiž nás pojí století nepochopení, jazykového napětí, války i odsuny? Česko-německé vztahy prošly temnými obdobími, ale podle Lucie Tarabové jsme dnes v bodě, kdy se díváme nejen zpátky, ale i vpřed. Mluvíme spolu. Děti z obou stran hranice si vyměňují pohledy, ne předsudky. V rozhovoru s ředitelkou Koordinačního centra česko-německých výměn mládeže hovoříme o tom, že být dobrým sousedem někdy znamená i rozbít zdi, které postavila historie.

Jaké jsou dnes česko-německé vztahy? Dokázali jsme si vzájemně odpustit křivdy z minulosti?

Minulý rok jsem byla asi na 20 konferencích a tam vždy zaznělo, že česko-německé vztahy nebyly nikdy v minulosti tak dobré. V podstatě, že jsou nejlepší za celou dobu naší historie. Za mě je to možná otázka, protože srovnáváme historii, která je skutečně tragická. Pokud se podíváme na druhou světovou válku a poté na život za železnou oponou, tak v podstatě o nějakých česko-německých vztazích můžeme mluvit až od 90. let. A od té doby bych řekla, že opravdu stoupáme.

Dlouho jsme vedle sebe žili jako národy, idylické soužití to ale ani před druhou světovou válkou vždy nebylo. Význam češtiny ve středověku a novověku postupně klesal, úředním jazykem se stále častěji stávala němčina. Tak co víme o česko-německých stazích z té hlubší historie?

O česko-německých vztazích začínáme mluvit tak od 12. století, kdy došlo k osidlování pohraničí. Žili jsme tady společně na jednom území a fungovalo to. Jako když žijí dvě národnostní menšiny s různým jazykem vedle sebe, s různými tradicemi, s různými zájmy. Rok 1848 asi všem z historie trošku něco říká, snaha o národnostní emancipaci, což byl za mě takový první kámen toho pozdějšího vyústění až do druhé světové války. Přirovnávám si to k hledání identity, k tomu, co dnes zažívají mladí lidé, že se snaží s něčím identifikovat. V té době to byl jazyk a touha národa být rovnoprávným, ta se nám v Rakousko-Uhersku objevovala často a tím pádem docházelo k prvním rozbrojům.

Bavíme se u příležitosti 80. výročí konce druhé světové války. Mnichovská dohoda, Protektorát Čechy a Morava, koncentrační tábory nebo třeba Lidický masakr. Jakou optikou se na tyto události Češi dívali tehdy a jak se dívají dnes? Byly to činy jedné extremistické skupiny, nebo jsme házeli Němce do jednoho pytle?

Tak tendenci generalizovat asi máme všichni pořád, ono se nám nejlépe myslí v šuplíčkách. To znamená, že určitě docházelo ke generalizaci a všechno německé bylo najednou pro Čechy špatné a všechno české bylo dobré. Mně ale přijde zajímavé, jak se na tuhle historii dívají dnešní děti. Některá témata, která jsou pro nás zásadní v rámci druhé světové války, třeba Heydrichiáda nebo právě vypálení Lidic, tak v Německu dnes žádnými tématy nejsou. Ne proto, že by pro ně nebyla zajímavá, ale jejich optikou nejde o události, které by se v těch jejich velkých dějinách zmiňovaly.

Abychom nemluvili jen o událostech, kde jsou Češi v roli obětí, ale byli to i Němci. Řekněme například odsun Němců po druhé světové válce. Jak to vnímají Němci dnes?

Pro mladé lidi už to skutečně není téměř téma. Je to tak, že ještě dnes třeba ve školách nebo při projektech vám některé dítě řekne, že Německo rovná se Hitler. Ale já bych neřekla, že je to tím, že by to dítě mělo nějaký pojem o tom, co se dělo, ale jsou to informace, které si předáváme uvnitř národa, případně v rodinách. A to jsou ta traumata, které možná ještě nemáme úplně zpracované.

I v Německu, více v Bavorsku a v Sasku, téma sudetských Němců ještě je nějaký malý pojem v těch rodinách, které byly vysídleny. Stává se nám, že se při projektech objevují účastníci z Německa, kteří říkají, že se o Českou republiku zajímají proto, že jejich babička třeba pochází z tehdejšího Československa. Ti mladí lidé, a to si bavíme 18+, v Česku většinou ještě nikdy nebyly a mají touhu se právě sem podívat, odkud ty jich kořeny pocházejí.

Vztahy to určitě po válce pro tehdejší generace nebyly vůbec jednoduché, tak jaké byly tenkrát ty momenty, ty události, které sehrály klíčovou roli v tom, že dnes můžeme mluvit o tom, že česko-německé vztahy jsou vůbec nejlepší za historii česko-německých vztahů?

Nejzásadnějším rokem byl rok 1989, protože se otevřela železná opona, změnila se geopolitická situace a Německo mohlo začít navazovat vztahy se sousedy. Konkrétně se bavíme o Polsku a o České republice, nebo tehdy ještě Československu. Byly tehdy podepsány dvě smlouvy, kde bylo zmíněno, že oba státy se snaží společně zpracovávat traumata a začít budovat lepší česko-německé vztahy, sousedské vztahy. A pak to byl rok 1997, kdy byla podepsaná česko-německá deklarace. Díky ní byl založen třeba i Česko-německý fond budoucnosti, což je organizace, která v podstatě financuje většinu česko-německých projektů, které se mezi Českou republikou a Německem konají. A rok předtím, v roce 1996, se uskutečnilo první česko-německé setkání mládeže v Poličce, kde byl za účastí obou prezidentů založen Tandem.

Já jsem na začátku řekla, že Tandem vznikl jako jakási mírová mise. Dovysvětlete, co to znamená.

Hlavní myšlenka, kterou Německo v tomto ohledu sleduje, je, že dobré vztahy i mezinárodní je nutné vytvořit také přes spolupráci mládeže. A za mě je to geniální myšlenka, kterou si myslím, že by se měly inspirovat i další státy, protože skutečně pokud začnete už od malička něco ukazovat jako normalitu, tak už nikdo potom v průběhu stárnutí nemá chuť to zpochybnit, protože je to pro něj normální.

Německo má za sebou parlamentní volby. Je to jen několik týdnů od chvíle, kdy byla také oznámena koalice. A Tandem je zmíněn v koaliční smlouvě, jak se to povedlo?

On tam není zmíněn přímo jmenovitě Tandem, ale jsou tam zmíněny právě ty bilaterální organizace pečující o vztahy s dalšími státy v oblasti dětí a mládeže. Tahle síla mládežnických organizací, které se spojily a podařilo se jim prolobovat nutnost mezinárodní spolupráce do koaliční smlouvy, to je za mě fascinující záležitost. Já si to v České republice vůbec nedokážu představit, že bychom dohlédli na to, aby byla tahle výměna pro mladé lidi zakotvena jako esenciální. Pojďme se bavit o dětech třeba z Ústecka nebo z Karlovarska, které nemají dobré sociální zázemí, rodinné zázemí a v jejich případě je škola, případně volnočasové organizace, skutečně jediná šance pro ty děti, jak se dostat za hranice.

S Lucií Tarabovou jsme se v rozhovoru pro rádio Wéčko bavili také o roli němčiny v globalizovaném světě, kde klademe důraz na angličtinu, a o rostoucí popularitě extremistických stran mezi mladými Němci. Poslechněte si celý rozhovor níže.