Hlavní stránka Info portálu ZČU

Na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara je každý den rušno. Skoro by člověk řekl, že v takové džungli rušných ateliérů nemůže být prostor zklidnit hlavu a popustit uzdu umělecké fantazii. Opak je ale pravdou. Směsice barev, vůní a rozhovorů je přesně to, co v průmyslovém designérovi Janu Korabečném (JK) a jeho žáku Václavu Svítilovi (VS), který díky němu našel vlastní hlas i cestu, podněcuje zvědavost. 

Vaše cesty se propojily na Sutnarce, jeden jste pedagog, druhý byl student. Co bylo tím momentem, kdy jste si uvědomili, že vás spojuje víc než jen výuka a že vzniká skutečné tvůrčí partnerství?

JK: Naše cesty na Sutnarce jako pedagoga a studenta se propojily ve chvíli, kdy jsme zjistili, že máme podobný smysl pro humor a podobný přístup k tvorbě. U Václava mě zaujala odvaha pouštět se do věcí, u kterých nevíte, jak skončí. Často do náročných a komplikovaných projektů. 

VS: Také jsme zjistili, že máme podobný cit pro design, pro estetiku. A ke konci studia se z našeho spojení stalo tvůrčí partnerství a už jsem jej nevnímal jako vztah studenta a profesora, ale vybudovali jsme si kamarádský vztah.

Zmiňujeme Sutnarku, tedy Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara, kdybyste ji měli popsat jako místo tvůrčí energie: jak by voněla, jak by zněla, jakou by měla barvu?

JK: Naše Sutnarka je pokaždé trochu jiná, záleží na tom, co se v ní právě děje. Někdy je cítit dřevo, jindy hlína, barvy nebo kov. Je to směs vůní, barev a nálad, které dohromady vytvářejí živé a pestré prostředí. Teď třeba sedíme v modelovně, kde často pracujeme s modelářskou hlínou. Ta má pronikavou vůni po síře a jílu, pro mě je to typická vůně práce, kterou cítím hned, když ráno vstoupím do ateliéru.

VS: Nejvíc času jsem trávil právě v modelářské dílně průmyslového designu. Tam jsem pracoval se zmiňovanou hlínou, kterou jsme nahřívali. Síra má takový specifický chemický zápach. A kdybych měl popsat fakultu zvukem, tak je to takový neustálý tvůrčí ruch, zvuky strojů, hudba z ateliéru, rozhovory mezi lidmi. Barva by byla stříbrná, metalická, která je oblíbená pro prototypy designových modelů.

Design se neustále vyvíjí. Jak se změnil váš pohled na vizuální tvorbu od doby, kdy jste začínali? A co zůstává neměnné?

VS: Myslím si, že se vyvíjí hlavně nástroje, technologie jdou rychle kupředu. Když jsem začínal, tak to bylo hodně o ruční práci, o fyzických modelech. Dneska velkou část tvoří digitální technologie a co zůstává neměnné jsou vlastně základní principy toho dobrého designu, což znamená funkčnost, jednoduchost a správné použití materiálu.

JK: Styly a trendy se samozřejmě mění, ale principy designu zůstávají stejné. Pořád je to o tom něco vymyslet, vyzkoušet a propojit s vizuálním obsahem, který má smysl. Design je vždycky hledáním rovnováhy mezi nápadem, funkčností a estetikou.

Co vás na práci s mladými tvůrci nejvíc inspiruje? A Václave, co jste si z přístupu svého učitele odnesl pro vlastní tvorbu?

JK: Baví mě jejich energie a nápady. Někdy je v nich určitá naivita, ale právě ta často vede k originálním výsledkům. Studenti jdou cestami, na které bych se já už možná nevydal, a dokážou, že i tudy může vést zajímavá cesta. To mě inspiruje a posouvá dál.

VS: Z přístupu Honzy jsem si odnesl hlavně cit pro proporci, pro kompozici, jak funguje světlo a stín. Taky mě naučil pracovat s informacemi, jak tvořit rešerše, jak hledat inspiraci a jak propojovat různé obory.

Jak poznáte, že se mladý autor opravdu našel? Že už netvoří školní práci, ale vlastní výpověď? A vzpomenete si na moment, kdy to bylo možné poznat u Václava?

VS: Myslím si, že to přichází postupně. Čím víc jsem toho uměl, čím víc jsem tomu rozuměl, tak mě to víc bavilo. Myslím si, že rukopis se najde právě tím, že člověk je k sobě upřímný a nebojí se experimentovat, zkouší nové věci a vlastně si najde to, co ho baví.

JK: Pozná se to poměrně snadno. Student přestane tvořit jen sám pro sebe a začne přemýšlet o tom, pro koho a proč něco dělá, ať už pro diváka, nebo pro klienta. V tom okamžiku začne chápat design jako dialog. U Václava to přišlo poměrně brzy, pochopil ten princip rychle a byla radost s ním v tomhle ohledu pracovat.

Je pro Sutnarku důležité, aby si její absolventi udržovali vztah k místu, kde studovali?

VS: Plzeň je skvělé místo, má skvělou atmosféru. Hodně mě ovlivnil kampus univerzity, kde je skvělé, že můžete potkat lidi z jiných oborů. Také jsme dostali spoustu příležitostí od místních firem ke spolupráci.

JK: Myslím si, že většina našich absolventů má tohle místo ráda a spojuje si ho s důležitým obdobím svého života. Jsem rád, když se sem vracejí – pro školu i pro ně samotné je to cenné. Připomenou si, kde začínali, co se tu naučili, a třeba to zase posunou někam dál.

Umění často stojí na dialogu – mezi generacemi i přístupy. Jaké rozhovory vedete s absolventy dnes, když už nejste v rolích učitel a student, ale kolegové?

JK: Rád se s absolventy bavím o tom, co se v oboru děje i mimo školu. Zajímají mě nové projekty, na kterých pracují, i trendy, které přinášejí. Často to probíráme neformálně, třeba u piva – ale i tam se rodí spousta podnětných nápadů.

VS: Přesně tak, dnes naše rozhovory vypadají trošičku jinak než dřív. Už to není formou konzultace, je to spíš forma dialogu, kdy si vyměňujeme názory a co jsme zjistili, ať už v práci nebo v životě.

Kdybyste měli společně předat štafetu dalším generacím tvůrců, co by v ní nesmělo chybět? Jaké hodnoty nebo principy byste jim chtěli zanechat?

JK: Budoucím tvůrcům bych chtěl předat, aby se nebáli, aby si věřili, měli sebevědomí a hlavně pracovali čestně.

VS: Myslím si, že by tvůrci měli používat technologie s respektem a s rozmyslem, nejen pro efekt. Také by se měli držet základů dobrého designu, kdy forma následuje funkci. V jednoduchosti je krása.