Hlavní stránka Info portálu ZČU

Ing. Lucie Houdová, Ph.D., vystudovala biokybernetiku. Od roku 2007 působí na Fakultě aplikovaných věd ZČU, nejprve na katedře kybernetiky, dnes ve výzkumném centru NTIS. Od roku 2009, kdy její pracoviště začalo spolupracovat s Českým národním registrem dárců dřeně a s Nadací pro transplantace kostní dřeně, se zabývá výzkumem a vývojem informačních nástrojů pro usnadnění činností a procesů v oblasti transplantace krvetvorných buněk. V dubnu 2018 získala Lucie Houdová jako vedoucí IT skupiny registru dárců dřeně Stipendium Vladimíra Kozy. Říká, že i díky spolupráci fakulty s registrem se o biokybernetiku začalo zajímat více studentů, zejména dívek.

Jak jste se dostala ke spolupráci s Nadací pro transplantace kostní dřeně?

Pan primář Vladimír Koza, zakladatel nadace a také Českého národního registru dárců dřeně, oslovil mého školitele Eduarda Janečka, jelikož měl povědomí o tom, že se na Fakultě aplikovaných věd zabýváme biokybernetikou. S panem primářem jsme spolupracovali až do roku 2012, kdy nás předčasně opustil. V roce 2011 jsme rozběhli čtyřletý projekt podpořený Technologickou agenturou ČR Výzkum a vývoj pokročilých IT technologií podpory vyhledávání dárce pro transplantaci kostní dřeně. V té době přecházel registr z využívání metod sérologické typizace transplantačních znaků, konkrétně HLA genů, která se provádí z krve pomocí anti-HLA protilátek, na nové molekulárně genetické metody, takzvanou DNA typizaci, kdy se přímo z DNA určují konkrétní varianty HLA genů. HLA geny hrají významnou roli v imunitním systému, tudíž i při samotné transplantaci a výběru dárce kostní dřeně. Proto bylo třeba nedostatečný vyhledávací algoritmus, založený pouze na sérologii a do značné míry na subjektivním manuálním třídění, nahradit. Kromě toho měl registr tehdy poddimenzovanou technickou komunikační infrastrukturu, včetně možností komunikace se zahraničím. Naším úkolem tedy bylo implementovat a optimalizovat vyhledávání podle dat DNA typizace pro české pacienty a také dokázat nabídnout české dárce pacientům v zahraničí.

Jak vlastně celý proces vyhledávání vhodných dárců funguje?

Vše začíná žádostí transplantačního centra o vyhledání potenciálních dárců pro konkrétního pacienta s hematoonkologickým onemocněním. Pak následuje prvotní vyhledávání v databázi dárců registru na základě znalosti transplantačních znaků, tedy shody HLA genů. Z těchto lidí se pak vybírají ti, kteří by mohli být pro transplantaci vhodní.  U nich se provádí tzv. verifikační proces, při němž se řeší laboratorní ověřování HLA shody a přítomnost infekčních markerů, tedy např. různých virů, které by u pacienta mohly vyvolat potransplantační komplikace. Třetí krok je tzv. work-up, kdy se vybere a zhruba dva týdny před samotným odběrem dřeně ještě podrobněji vyšetří jeden konkrétní dárce.

Jak těžké je vyhledat právě toho jednoho konkrétního dárce?

Záleží to na mnoha okolnostech. Ale podařilo se nám zpřesnit prvotní vyhledání potenciálně shodných dárců a zefektivnit, tím myslím urychlit a opět zpřesnit, proces verifikace. Vytvořili jsme modely odstraňování neurčitosti, omezili jsme stavový prostor, tedy skupinu vhodných dárců, tak aby se jich pak v rámci verifikace nemuselo vyšetřovat deset, ale třeba jen tři. Zároveň jsme sestavili doporučení pro odborníky, jaká konkrétní vyšetření provádět, aby se nalezení toho nejlepšího dárce co nejvíce urychlilo. To jsme řešili primárně v dalším projektu s názvem Optimalizace (ekonomické a časové) efektivnosti verifikačních procesů vyhledávání dárce kostní dřeně, který také podpořila Technologická agentura ČR.

Kolik má český registr vlastně dárců?

Český národní registr má už téměř 100 tisíc aktivních dárců. Když se nenajde vhodný dárce v Česku, posílají se žádosti o vyhledání dárců do zahraničních registrů, které jsou stejně jako náš registr součástí organizace WMDA (World Marrow Donor Association). Ta mimo jiné provádí akreditaci registrů a zajišťuje to, že ti, kdo jsou jejími členy, splňují všechny potřebné standardy pro darování kostní dřeně. ČNRDD je jediný akreditovaný v Česku, zároveň byl na světě akreditovaný jako čtvrtý. Dokonce jsem součástí podpůrné IT skupiny pro akreditační komisi WMDA, takže akreditační standardy IT vlastně mohu ovlivňovat.

Jak je při vyhledávání dárce důležitá jeho národnost?

Jde o etnickou nebo spíše genetickou příbuznost. Pro Čechy najdeme dárce mezi českými dárci zhruba v třetině případů, jinak se musí registr obrátit na registry zahraniční. V tomto případě je pro české pacienty nejvíc dárců z Německa, protože naše genofondy jsou si blízké. Na druhou stranu potřebujeme-li najít dárce třeba pro pacienta vietnamské národnosti, musí se kontaktovat zahraniční registry, kde jsou dárci geneticky příbuzní.

Díky vaší IT skupině se tedy významně zjednodušilo a zrychlilo vyhledávání vhodných dárců dřeně. Kolik vás vlastně ve skupině pracuje?

Dnes konkrétně ve skupině na výzkumu a vývoji souvisejícím s registrem je to šest osob. Do týmu jsou zapojeni nejen výzkumníci z naší fakulty, původně absolventi oborů Kybernetika a Informatika, ale i z Centra informatizace a výpočetní techniky ZČU, které databázi dárců technicky spravuje. Velkým přínosem bylo především zapojení Daniela Georgieva z FAV, který byl řešitelem zmíněného druhého projektu TAČR. Dnes se skupina výzkumníků kolem něj více zabývá vývojem diagnostických technologií umožňujících specifická měření buněčných populací, a tedy i leukemických buněk. Moje skupina se aktuálně více zaměřuje na vývoj metod, nástrojů a systémů pro podporu rozhodování v klinickém výzkumu a praxi, primárně právě v hematoonkologické oblasti. V současné době řešíme ve spolupráci s plzeňskou fakultní nemocnicí projekt s názvem Míra polymorfizmů v NK receptorech a jejich ligandech v  rámci české populace.  Je podpořený Agenturou pro zdravotnický výzkum ČR a zaměřujeme se v něm na analýzu genetických variancí jiných než HLA genů a jejich možný vliv a využití při výběru dárce pro odběr krvetvorných buněk. A také spolupracujeme s dalšími organizacemi v rámci výzkumné infrastruktury pro biologická data ELIXIR CZ.

Takže na Západočeské univerzitě došlo k propojení více pracovišť, které je pro registr a především pro pacienty velmi přínosné...

Ano. Víte, když se vybere dárce a dojde k transplantaci, může nastat velké množství potransplantačních komplikací. Vše přitom závisí na transplantačních znacích a biomarkerech pacienta a dárce. Dalo by se říci, že my se zabýváme výzkumem více z pohledu dárců a skupina Daniela Georgieva se na věc dívá z pohledu pacientů. Dokážeme tak prověřit nejrůznější rizika. A o registr se stará Centrum informatizace a výpočetní techniky, jak už jsem zmínila, a stará se o něj velmi dobře. Musí řešit zabezpečení dat, dnes už také z hlediska nařízení o ochraně osobních údajů, zálohování, krizové plány, je toho hodně.

Na čem v rámci registru pracujete nyní?

S registrem nyní spolupracujeme na projektech financovaných na bázi smluvního výzkumu. Vloni jsme nasadili do poloprovozu nový informační systém, jehož základní myšlenkou je mimo jiné to, že by v budoucnu komunikace mezi jednotlivými organizačními složkami registru dárců dřeně, ale i se zahraničím měla být takzvaně „paperless“. Jedná se o zcela zásadní změnu z pohledu fungování registru a jeho infrastruktury. Doposud jsme vytvořili analytické nástroje pro zajištění lepší funkčnosti systému, stále vyvíjíme nové metody a nástroje pro zefektivňování procesů a podpory rozhodování pro odborníky na základě aktuálních medicínských znalostí, ale řešíme například i to, jak do nového systému dostat historická data od roku 1992, kdy registr vznikl, jak s nimi pracovat a podobně.

Je určitě naplňující dělat práci, která má tak významné pozitivní projevy. S dosavadními výsledky můžete být jistě spokojená…

To ano. Je pravda, že po zapojení ZČU do spolupráce s registrem je ve statistikách vidět výrazné zlepšení. Nalezení vhodných dárců je určitě rychlejší než dříve a přináší lepší výsledky. I zpětná vazba od odborníků je velmi pozitivní. Navíc díky naší spolupráci roste zájem o biokybernetiku, hlavně mezi dívkami. Letos vedu tři kvalifikační práce, dvě bakalářské a jednu magisterskou, a u všech jsou autorkami studentky. Myslím, že se jim líbí ta provázanost s biologií a medicínou.

Jaké je podle vás dnes postavení žen ve vědě?

V době svého studia, tedy téměř před dvaceti lety, jsem se na škole setkávala s názorem, že ženy v technickém oboru, ale možná i obecně ve vědě, nemají co dělat. Takový postoj dnes naštěstí už nepřipadá v úvahu. Pozice žen v oblasti vědy se výrazně zlepšila a myslím, že obecně je přístup žen vnímán jako obohacující. I vědci v mém okolí přiznávají, že zapojení žen do jejich výzkumných týmů je přínosem, nebo - kde zatím ženy v týmech nejsou - že by bylo přínosem. Zároveň ale stále platí, že je pro ženy těžké se prosadit. Já jsem měla štěstí, protože mi prošlapala cestičku jedna starší kolegyně. Nebyla jsem první, takže jsem měla snazší pozici. I tak ale platí, že dívky musejí překonat určitou počáteční nedůvěru svých mužských kolegů. Nesmí se nechat odradit.

Asi tedy nelitujete, že jste se ve svém profesním životě vydala na cestu vědkyně…

Rozhodně nelituji. Od malička jsem byla spíše technicky zaměřená, ale vždy mě bavily i biologické vědy. Nakonec dělám práci, která tohle oboje sjednocuje a která mě opravdu baví. Pokud se člověk najde v tom, že se celý život učí něco nového a baví ho řešit, jak rozšiřovat aktuální či přinést nové poznatky, které nacházejí i praktické uplatnění, je tahle práce to pravé.