Hlavní stránka Info portálu ZČU

„Nechtěla jsem do terénu, ale spíš do zázemí," vysvětluje studentka Sutnarky a rodačka z Jablonce, jak se dostala do centra pro pomoc v době COVID-19. Zeptali jsme se Nikol Rýdlové, v čem její dobrovolnictví spočívá a zda se dá skloubit se studiem.

Co vás přivedlo k dobrovolné práci pro Český červený kříž (ČČK)?
K ČČK jsem se dostala přes Vodní záchrannou službu, se kterou jsem už dlouho ve styku. Právě tyto dvě neziskové organizace spolupracují na chodu centra pro pomoc v době COVID-19.

Jak vypadá taková organizace pomoci?
Pro pomoc vznikla dvě centra – Dobrocentrum a Call centrum. Dobrocentrum sjednocuje dobrovolníky z široké veřejnosti a lidé se sem mohou hlásit prostřednictvím registračního formuláře. Mezi ně se pak rozděluje pomocná práce. V Call centru se přijímají telefonáty od lidí, dohodnou se s nimi možnosti pomoci a zpracované informace se uloží do systému, který je propojený s Dobrocentrem. Tam požadavek přijmou a vyřídí. Má dobrovolná činnost spočívá ve vedení Call centra a zároveň i v práci na dispečinku.

Kdy tato centra vznikla a kolikrát v týdnu chodíte pomáhat?
Obě začala fungovat na začátku nouzového stavu a rozbíhala se za pochodu. Systém, jímž jsou propojena, vznikl v průběhu fungování. Kolikrát bylo třeba během služby vyřizovat nejenom telefonáty od lidí, ale někdy jsme museli řešit i technické potíže a nedostatky, které právě se vyvíjející systém měl.
Telefonní linky jsou v provozu denně od 8 do 18 hodin a práce probíhá ve dvou směnách. Já obvykle chodím pomáhat třikrát až čtyřikrát týdně. Pamatuji si, že v prvních týdnech jsem do Call centra docházela denně. Ze začátku se stávalo, že kvůli nedostatku dobrovolníků bylo třeba odsloužit i celý den. To bylo opravdu náročné.

Jakou pomoc Call centrum nabízí?
Od venčení psů přes doučování dětí, přepravu osob, nákup potravin, drogerie až po psychosociální pomoc. Možnosti se rozšiřovaly na základě potřeb lidí a také na základě měnící se situace v nouzovém stavu. Nejčastěji lidé volají ohledně nákupů, zajištění obědů, vyzvednutí nebo zařízení léků na předpis a podobně. Mnoho telefonátů bylo i ohledně roušek, a to nejenom poptávky, ale i nabídky doma ušitých roušek. Také propojujeme osoby v nouzi s potravinovou bankou. Ze začátku volali lidé především z důvodu prevence. Postupem času začali volat i jedinci s nákazou nebo s podezřením na nákazu, k nimž docházeli výhradně členové ČČK nebo Vodní záchranářské služby, proškolení bezpečnostním opatřením. K těm, kteří neměli nařízenou karanténu, mohli docházet i dobrovolníci z široké veřejnosti, kteří se k nám hlásili.

Kdo může ohledně pomoci volat?
Může volat kdokoliv. Nejčastěji však volají senioři a matky samoživitelky. Volá k nám také mnoho lidí, kteří mají své příbuzné v Jablonci a okolí, ale sami žijí daleko a nemohou se tak o ně postarat.

Je to určitě náročná práce.
Ano, některé lidské příběhy byly opravdu silné. Asi nejtěžší bylo, když k nám volali tací, kteří byli prostě zoufalí, vystrašení nebo se ocitli v takové životní situaci, ve které si sami neuměli pomoc.

Vybavíte si nějaký konkrétní příběh?
Ano, pamatuji si například na první hovory ohledně potravinové pomoci. Nebyla jsem na to tehdy připravená, vůbec mě do té doby nenapadlo, že by taková situace mohla u někoho nastat. Bylo mi těch lidí velmi líto. Také si vzpomínám na paní, která měla nastoupit na plánovanou operaci, ale její příbuzní žijí daleko, ona má králíky a slepice a potřebovala, aby se o ně někdo postaral. Telefon tehdy začala větou: „Dobrý den, mám doma patnáct slepic a sedm králíků, jdu na plánovanou operaci a nebudu je kvůli tomu zabíjet. Nevešli by se mi ani do mrazáku." To byly pro změnu hovory, které den vždy trochu odlehčily. Měli jsme také stálé klienty, kteří volali pravidelně.

Je pro vás práce pro ČČK nějakým způsobem inspirující?
Určitě, dobrovolná práce mě velmi naplňuje. Není hezčího pocitu než vidět, že to, co děláte, má nějaký smysl, a že si lidé vašeho času upřímně váží. Nejednou se stalo, že jsme dostali zpětnou vazbu od lidí a poděkování za pomoc, kterou jsme jim poskytli. Jedna paní nám dokonce upekla i bábovku. Nebo hasičský záchranný sbor v Brně nám na základnu poslal květiny jako poděkování za práci, kterou dobrovolně odvádíme. Je hezké žít ve světě, kde jsou lidé k sobě hodní, pokorní, váží si jeden druhého i toho, co dělají.

Dá se ale takové dobrovolnictví stíhat se studiem?
Dá, ale není to snadné. Z ČČK jsem chodila domů psychicky vyčerpaná, potřebovala jsem si odpočinout a nemuset nad ničím přemýšlet. K tomu všemu jsem měla ještě svoji práci, i když v omezeném režimu. V posledních třech týdnech jsem bohužel v ČČK byla jen dvakrát, jelikož jsem se musela soustředit na dokončování klauzur a ostatních prací do školy. Navíc mi s postupným uvolňováním začala znovu naplno fungovat i má práce v soukromém Výtvarném ateliéru a v galerii.

Jaké téma klauzurní práce jste vlastně měli v letním semestru, který narušila pandemie?
Naše téma bylo "Ladislav Sutnar / Geometrie". Mou inspirací se stalo skleněné a porcelánové nádobí, které Ladislav Sutnar navrhl pro Artěl. Je jednoduché, čisté, bez zbytečných detailů. Nadčasové. Dokonalost této práce nechal navíc vyniknout fotograf Josef Sudek, který nádobí zvěčnil v naprosto geniálních kompozicích. Velmi mě bavilo pravidelné řazení objektů na fotografiích a hra průniků tvarů vznikající díky průhlednosti skla. Také mě zaujaly obrazce z minimalistických barevných detailů, které vznikly důmyslným seřazením nádobí. Právě tyto fotografie se staly výchozí inspirací pro mou klauzurní práci. Na fotografiích můžete vidět modely broží. Jejich ztvárnění je nepřímým odkazem nejenom na fotografie, ale také na grafickou činnost Ladislava Sutnara.