Jak moc jsou seminární práce při distanční výuce důležité?
Distanční výuka stojí na nutné interakci studenta a jeho vlastní práce je její naprosto nezbytnou součástí. Správně postavený distanční předmět má totiž vypadat tak, že při něm udržujeme se studenty pravidelný kontakt a máme od nich zpětnou vazbu, ne že je učíme a na konci uděláme nějaký test. Daleko větší důraz se má klást na to, aby studenti doma samostatně zpracovali nějakou práci, aby se aktivně zapojili a ukázali, že pochopili vykládanou látku, a je jedno, jestli to bude v matematice řešením zadaného příkladu nebo ve společenských vědách krátkou úvahou nebo esejem k danému problému. Při distančním vzdělávání se student na rozdíl od klasické prezenční výuky nemůže v uvozovkách schovat do masy, pasivně přijímat, co mu je vykládáno, a celý semestr tak přežít, aniž by se aktivně projevil. Při distanční výuce je nutné odevzdávat názor.
Jiné jsou také nároky na pedagogy. Musí se jim přece do rukou dostávat velké množství prací, které je třeba posoudit.
Je to tak, pro pedagoga je během distanční výuky mnohem náročnější, když má se studenty udržovat individuální kontakt. Správný vyučující by si ovšem měl udělat čas na to, aby svým studentům správně porozuměl, což pro něj v případě seminárních prací znamená každou práci pečlivě přečíst a individuálně posoudit.
Dá se tedy zjednodušeně říct, že v některých předmětech při distančním vzdělávání nahrazují seminární práce například testování? Protože jinak se seminární práce zadávají i při prezenční výuce.
Nemusí to být úplně náhrada testování, ale zpracování seminární práce se ve výsledku významným způsobem podílí na hodnocení toho předmětu. Jejich váha nebo například váha projektů, které dostanou studenti zadané, se stává daleko důležitější.
U online testování během distanční výuky je totiž z pozice vyučujícího daleko obtížnější kontrolovat, jestli student nebude podvádět nebo si nějak nevypomůže. Sice to lze řešit takzvanými open book testy, jenže ty mohou být pro studenty naopak ještě těžší, a právě seminární práce jsou proto vhodná alternativa. Ať už jsou to individuální práce nebo například skupinové projekty.
Jak tohle všechno tedy fungovalo na jaře?
Vzhledem k tomu, že situace na jaře na nás dopadla velmi intenzivně a v okamžiku, kdy jsme měli rozjetý semestr, nebyli na ni vyučující úplně nastaveni. Měli už vymyšleny a zveřejněny podmínky pro úspěšné absolvování předmětu, jejichž součástí často byl konkrétní test, a často se snažili neměnit podmínky příliš radikálně. Spíše přizpůsobit testy než je nahradit seminárními pracemi. Ale optimální situace to nebyla.
I tak ale studenti dostávali zadáno více seminárních prací, než by dostali při běžném semestru, a ne vždy si s nimi věděli rady. Chybovali často? A v čem?
Chyby se samozřejmě objevovaly, ale my předpokládáme, že byly často neúmyslné. Jedna z nejčastějších chyb se týká autorství prací, protože studenti mají při zpracovávání úkolu problém rozklíčovat, co je ještě jejich samostatná práce a co už bude využití práce někoho jiného. Například u předmětů technického rázu, kdy se nepožaduje, aby student napsal vlastní úvahu, ale je třeba, aby vypracoval řešení příkladu čí technickou dokumentaci, studenti běžně pracují tak, že se sejdou jako parta, všichni pracují a navzájem si radí. Jenže v případě distanční výuky, kdy se sejít nemohou, těžko hledají hranici mezi „Opíšu to od někoho“ a „Napíšu vlastními slovy, jak jsem to pochopil“. Na studenty to klade vysoké nároky i z hlediska morálních vlastností. Všichni víme, jaké to je bojovat s časem, když máme problémy udělat si dobrý time management, dostáváme se do stresových situací a máme tendenci si to ulehčovat a třeba použít jiné materiály.
Takže neúmyslné plagiátorství.
Ano, studenti sklouzávají k tomu, že přepisují celé texty a nedělají správnou komparaci. Ale na druhou stranu základem každé vědecké práce je správná rešerše, kdy se čerpá z dřívějších poznatků, které je třeba spojit dohromady.
Svůj podíl na tom může mít i to, že vlastně studenty celou dobu učíme pracovat s odbornou literaturou a oni si mohou myslet, že když něco v odborné literatuře najdou, je to tak automaticky správně a oni to už lépe nevymyslí. Jenže jde právě o to, aby se student pokusil vše naformulovat vlastními slovy, ačkoliv to nebude tak dokonalé. Vždycky, když si něco zformulujete vlastními slovy, dokážete tím, že jste to pochopil. V takovém případě je opět nesmírně důležitá odezva vyučujícího, který by studenty neměl shazovat třeba za to, že například používají méně vědecký přístup, vyjadřují se řekněme žurnalisticky, a nerozliší vědeckou rešerši od úvahy, která by se hodila například do studentského rádia. Odborně psaný text má jiná specifika než popularizační článek.
Funguje to v praxi tak, že je pedagog studentovým průvodcem studiem a měl by mu poradit, jak správně psát, aby se vyhnul takovým rizikům? Může se na něj student obrátit, aby se ujistil, že má v práci všechno správně ideálně ještě předtím, než ji odevzdá?
Už jsme řekli, že distanční výuka klade na vyučující velké nároky jen tím, že musejí všechny práce posuzovat a dávat k nim zpětnou vazbu. S takovým krokem, který by psaní práce předcházel, by to bylo ještě problematičtější. Ale já si myslím, že studenti se právě psaním veškerých prací i takovýmto chybováním postupně zdokonalují a připravují na to, aby byli dostatečně schopni napsat kvalifikační, tedy bakalářskou práci. Pak už mají vedoucího práce, s ním jsou v pravidelném kontaktu a on jejich práci koordinuje.
S čím ještě mají studenti problém?
Určitě s tím, jak správně citovat text. S tím se setkáváme celkem pravidelně, protože studenti těžko rozlišují, kdy je třeba už citovat a kdy jen použít myšlenky z více zdrojů a zpracovat je sami.
A zatímco citační norma se dá docela dobře dohledat a jednoduše se naučit, tak co vybrat pro citaci, může být docela náročné. Dá se v tomhle případě nějak poznat, co se hodí pro citaci a co vyjádřit vlastními slovy?
To je složitější, protože bude hodně záležet na konkrétní oblasti vzdělávání nebo na konkrétní fakultě, na které se student pohybuje. Například na právnické fakultě budou citace nezbytné, pokud se student odkazuje na nějaké zákony nebo judikatury, zatímco když se podíváme třeba na ekonomickou fakultu, tak tam bude citace vhodná v okamžiku, kdy bude porovnávat například různé pohledy slavných ekonomů na jeden problém. Zatímco když bude popisovat nějakou obecně známou situaci, bude lepší to vyjádřit vlastními slovy. Jasné to je třeba i v matematice, kde definice a věta budou citace, ale třeba důkaz, i když ho student neprovede sám, už může být jeho vlastní prací.
Jak se na Západočeské univerzitě úmyslné i neúmyslné plagiátorství odhaluje?
Pokud jde o závěrečné práce, používáme systém kontroly prací Theses, který práce automaticky překontroluje a hledá shodu s jinými pracemi nebo zveřejněnými zdroji. Vedoucí práce pak dostane informaci o pasážích, které se s něčím shodují, a rozhoduje se, jestli je to problematické, nebo ne.
Je rozdíl v posuzování závěrečných prací a seminárních prací? Je u seminárních prací větší benevolence?
To vždycky záleží na vyučujícím, který by měl studentům nastavit hranice, kam ještě mohou zajít a kam už ne. Práci jim může i vrátit, ale opět záleží na konkrétní situaci. Je ale jasné, že když se vyučujícímu sejdou dvě stejné práce, které se liší například formátováním, což je častý trik studentů, tak to samozřejmě odhalí snadno a chápe to jako plagiátorství. Ctrl+C a Ctrl+V by student dělat neměl. A nemusí vždy jít jen o psaný text, týká se to například počítačových programů, protože stejně jako máme každý svůj styl psaní textu, má každý programátor svůj styl psaní programu. Lehce poznáte, jestli je program jeho, nebo ne, případně jak moc mu při psaní rozuměl.
Poctiví studenti, kteří si chtějí být jisti, že se plagiátorství nedopustili nevědomky a že na ně nepadne podezření, mají k dispozici i některé softwary podobné našemu program Theses, kterými si pro jistotu mohou své práce zkontrolovat. Někteří vyučující to po nich dokonce vyžadují.
Změnil se nějak za posledních řekněme deset patnáct let postoj studentů k vypracování seminárních prací? Dělají něco jinak, nebo jsou jejich chyby stále tytéž?
Myslím, že chyby, kterých se dopouštějí, jsou podobné, ale rozdíl je v tom, že my máme daleko větší možnosti, jak odhalit i neúmyslné využití cizího textu. Studenti vědí, že software na kontrolu plagiátorství jejich nečestné jednání odhaluje, jsou bystří a dávají si pozor.
Akademický rok 2020/2021 začal také distanční výukou a situace z jara se tedy opakuje. Jak na ni reagují vyučující?
Myslím, že se na jaře naučili mnoho nových dovedností a uvědomili si, že komunikace se studenty během distanční výuky má spoustu výhod i nevýhod. Protože jsme tušili, že situace se bude na podzim opakovat, jsou vyučující na zimní semestr daleko lépe připraveni a budou umět lépe čelit snahám studentů ulehčovat si studium. Myslím, že budou méně tolerantní a to, co dokázali prominout na jaře, kdy se všichni dostali do nové situace, už teď prominout nemusí. Studenti budou v tomto smyslu z pohledu vyučujících pod větším tlakem.
Optimisticky ale snad můžeme dodat, že studenti budou uvědomělí, protože se na jaře také mnoho naučili, budou pečlivější a budou méně opisovat.
Já tomu věřím. Pokud studenti pocítí, že jsou na ně kladeny větší nároky, přizpůsobí se jim a všechno zvládnou.Celouniverzitní |
Pavel Korelus, Šárka Stará |
12. 11. 2020 |