Hlavní stránka Info portálu ZČU

Moje cesta do Asie se započala 20. července, kdy jsem s plným břichem KFC křidýlek, na zahnání nervozity, čekal u gatu směr Dubaj. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek a pocitů. Radost, očekávání, strach, vzrušení... Přece jen pro kluka z šumavského maloměsta, který se sotva považuje za umělce, bylo nemyslitelné odletět na uměleckou stáž takhle daleko od domova. Ale když ta nabídka přišla a já byl vybrán, neváhal jsem ani vteřinu.

Po 10 332 kilometrech, osmnácti hodinách, všech dílech Hobita, několika pokusech o spánek a čtyřech neúspěšných biometrických kontrolách jsem byl konečně na místě, v Singapuru. Vykročil jsem z letiště a těšil se, jak na mě dýchne místní atmosféra. A ona dýchla. První nejsilnější vjem byl totiž specifický zápach (kombinace mořské vody, potu, smaženého jídla, ovčího mléka a něčeho, co jsem předtím ještě nikdy necítil). Nebudu lhát, nic příjemného to nebylo, ale po nějaké době jsem to absolutně přestal vnímat. Cestou na hotel jsem využil místní dopravní systém s lehce znepokojujícím názvem - SMRT. Unavený, ale živý jsem se ubytoval v malinkém pokoji a bez pomodlení a vyčištění zubů jsem na dobrých deset hodin úplně vypnul.

Nový den mi ukázal město za denního světla. Byl jsem ohromený tou velkolepostí high-tech architektury a taky zelení, která zdobila veškeré interiéry i fasády mrakodrapů. Všude kolem mě bylo plno ruchu a zvuků a já jen vše pozoroval s otevřenou pusou. Jako kontrast k velice čistému a modernímu centru byly starší a špinavější čtvrti jako například Chinatown nebo Little India, které hrály všemi barvami a vzory, voněly místním kořením a nabízely asi to nejlepší jídlo, co jsem kdy ochutnal. Z pozice otravného turisty, který fotí každou malichernost, jsem se přeorientoval na celkem seriózního účastníka workshopu a vydal se na seznamovací setkání do LASALLE College of the Arts. Uvítal nás usměvavý mužík, duchovní otec celého letního kempu Milenko Prvacki, který vypadal jako mix Super Maria s Arnoštem Goldflamem. Představil nám téma 16. ročníku mezinárodního kempu TROPICAL LAB, které neslo podtitul Emergency, a provedl nás po škole. Následovala série přednášek a diskuzí zabývajících se sociálními problémy, politikou, historií a filozofií ve vztahu k umění. Zaznělo plno podnětů k zamyšlení, ale za mě byly nejpřínosnější až diskuze u piva na střeše u bazénu, kdy se všichni účastníci napříč kulturami, náboženstvím a národnostmi uvolnili a vyprávěli své životní příběhy. Bude to pro mě silná vzpomínka, protože mi to pomohlo trochu více se zbavit předsudků a domněnek.

Po prvních seznamovacích dnech, které jsme strávili především v přednáškové učebně, jsme se přesunuli do ateliéru a dílen. Každý z nás se snažil interpretovat téma Emergency v unikátním osobním díle. Já jsem se rozhodl jít cestou konceptuálního designu. Uvědomil jsem si, že téměř každý společenský problém dělí lidi na dva znepřátelené tábory. Každý tábor se rád podporuje ve svých názorech, ale jen těžko naslouchá druhé straně. Chtěl jsem tedy poukázat na fakt, že extremismus plodí další extremismus a Newtonův zákon akce a reakce nefunguje jen na poli fyziky. Dospěl jsem k návrhu lavice s jídelním stolkem uprostřed, která funguje na principu houpačky. Vždy se na ni musíte posadit ve dvojici, jinak spadnete. Ale i ve dvojici musíte spolupracovat, takže zároveň jde o hledání harmonie a rovnováhy. Ideu jsem popsal celkem snadno, ale výroba tak jednoduchá nebyla. Do finální výstavy zbýval cca týden a já si dal za cíl vytvořit funkční model. Použil jsem téměř všechny možnosti, co místní dílna nabízela: pily, brusky, CNC laser, CNC frézu, a především Tonyho, dílenského mistra, který byl k mému štěstí zručný a navíc cvičený v umění meditace, takže ho ani ty nejstupidnější dotazy nevyvedly ze zenu.

Ráno v den výstavy
Konstrukce byla připravená, nabarvená, nalakovaná, slepená a čekala jen na vyzkoušení. Se zatajeným dechem jsem začal zvyšovat tlak na lavici, abych otestoval odolnost. První zakřupání mě znepokojilo, během druhého se mi orosilo čelo a třetí znamenalo celkový rozpad lavice i duševní pohody. Ve stavu hysterie jsem začal jednat, všechny části jsem znovu slepil, pro jistotu provrtal, utáhnul svorkami a obtěžkal 50 kily barvy na fasádu. Tony mě u toho jen pozoroval se spojenýma rukama v pozdravu namasté a se širokým úsměvem na tváři. Osud výtvoru jsem vložil do rukou vyšší moci a na pár hodin jsem si odpočinul. Hodinu před vernisáží jsme lavici přenesli do galerie a já sbíral odvahu na druhý test odolnosti. Přemluvil jsem kamaráda Brandona, aby mi s testem pomohl, přece jenom kolektivní vina se snáší lépe. Zaplavil mě pocit euforie, když nás konstrukce oba udržela. Výstava, která byla do 3. září k vidění v Brother Joseph McNally Gallery, byla krásná a mě překvapilo, kolik se toho dá za tak krátkou dobu (poznámka: Jonášův pobyt trval od 20. 7. do 5. 8.) vytvořit. Potom přišel exotický raut a už klasické završení v podobě piva na střešním bazénu. Do veselí se přidalo i trocha smutku z loučení a konce, ale tak už to bývá. Další den se jsme se rozjeli do všech světových stran a já byl naplněn krásnou zkušeností a přátelstvím, které napříč celým workshopem vzniklo.

Děkuji vedoucímu ateliéru Janovi Korabečnému za nabídku, která se neodmítá, a za důvěru. Další poděkování patří celé fakultě, že mi pomohla s organizací a podpořila mě.

Jonáš Baierl