Hlavní stránka Info portálu ZČU

Patří mezi umělce, kteří svým dílem nejen dokumentují svět, ale aktivně zkoumají, jak technologie formují naše vnímání reality. Jeho práce — od fotografie po videoinstalace — se často dotýkají témat kontroly, krajiny a společenské odpovědnosti umění. Martin Newth, profesor a ředitel sekce výtvarných umění na Glasgow School of Art, v rozhovoru reflektuje, jak umění mění náš pohled na svět, proč je spolupráce s komunitami klíčová a jak evropská síť uměleckých škol může čelit současným výzvám. Jeho práce ukazuje v Plzni do 13. prosince výstava Boundaries:Doppelganger v Galerii Ladislava Sutnara (Riegova 11). 

Ve své tvorbě se mimo jiné věnujete vlivu a odpovědnosti umělců/umělkyň za to, jak vnímáme krajinu (nebo svět). Jak malba/fotografie mění náš pohled na svět a naše vnímání?

Myslím si, že umění hraje zásadní roli v tom, jak chápeme, představujeme si a vnímáme životní prostředí. Tato role je často přehlížena, ale mě fascinuje, jak obrazy a příběhy o světě ovlivňují naše rozhodnutí týkající se krajiny. V Británii například existují tisíce maleb a fotografií oslavujících krásu anglického venkova. Tyto krajiny jsou však téměř vždy formovány lidským zásahem, většinou mužů. Zelené kopce a pečlivě střižené živé ploty jsou výsledkem zemědělských praktik. Nezalesněné kopce a hory Skotska, pokryté pečlivě udržovaným vřesem, vypadají tak, jak vypadají, protože lesy byly vykáceny pro zemědělství nebo pro lov zvěře. Mnoho zobrazení těchto míst idealizuje krajinu a ovlivňuje naše rozhodování o tom, jak by měla vypadat. Jednou z velkých funkcí umění je upoutat pozornost na aspekty světa, které bychom jinak mohli považovat za samozřejmé, a zpochybňovat předpoklady, na nichž zakládáme svá rozhodnutí. Velká část mé práce se točí kolem myšlenky kontroly. Snažím se upozornit na to, jak dílo vzniká, a pozvat diváka k jemné reflexi toho, jak svět chápeme, zobrazujeme a formujeme.

Můžete popsat nějaký z projektů, na kterém jste spolupracoval s místní komunitou? Jaký byl váš cíl? Jsou takové projekty argumentem pro veřejnost, že potřebuje umělce? Co by měla společnost od umělců obecně očekávat?

To jsou skvělé a důležité otázky. S místní komunitou jsem například spolupracoval na filmovém projektu In Transit. Vznikl jako součást série projektů, které jsem realizoval po covidových uzávěrách. Měl jsem podivný zážitek — instaloval jsem v galerii výstavu, kterou nikdo nikdy neviděl kvůli restrikcím. Rozhodl jsem se proto pracovat jinak. Chtěl jsem propojit svoji pedagogickou a uměleckou praxi a zaujala mě také statistika o virtuální návštěvnosti muzeí během lockdownu. Zpočátku jsem zaznamenal nárůst, ale brzy čísla klesla pod úroveň před pandemií. Uvědomil jsem si, že lidé chtějí participovat, ne být jen pasivní diváci. Rozhodl jsem se zaměřit na jedno konkrétní místo a natočit krátký film o jeho mnoha vrstvách — dopravních systémech, flóře a fauně, politice, a především o tom, jak bylo zobrazováno v umění a literatuře. Ve filmu In Transit jsem se věnoval invazivním rostlinám na postindustriálních brownfieldech. Tyto rostliny se staly užitečnou metaforou pro neustále se měnící místo na okraji Londýna, místo formované pohybem. Ale samotný film nebyl konečným výsledkem. Promítal se skupinám lidí z dané oblasti, kteří byli vyzváni, aby natočili vlastní krátké filmy jako svoji reakci. Byl jsem nadšený tím, co vytvořili. Jejich filmy byly nápadité a nabízely bohatý průřez myšlenkami a tématy, které formují chápání daného místa. Nemohu říct, že projekt měl přímý dopad na politiku, ale doufám, že pomohl zvýšit povědomí o oblasti a silách, které ji činí jedinečnou. Většinou se snažím pozvat diváky, aby zpomalili a dívali se pozorněji, aby viděli známé v novém světle. V době rychlých technologických změn se mi to jeví jako důležitá role umění. Umělci mají jedinečný způsob komunikace na poetické a imaginativní úrovni, nejen instrumentální nebo popisné.

Jak důležitá je pro vaši instituci spolupráce s dalšími evropskými uměleckými školami a proč?

Pro mě i pro Glasgow School of Art je nesmírně důležitá, teď více než kdy jindy. Důvodů je mnoho, ale nedávný politický vývoj hraje významnou roli. Brexit ztížil spolupráci s evropskými partnery. Je smutné, že Velká Británie zvolila cestu, která nás vzdaluje od úzké spolupráce s našimi evropskými sousedy. Tento trend k izolačním politikám považuji za extrémně nebezpečný — a vidíme ho nejen v Evropě, ale i jinde ve světě. Je zřejmé, že výzvy, před kterými stojíme, vyžadují větší spolupráci, ne soutěž o ubývající zdroje. Právě proto považuji za cenné modely spolupráce, které umělecké školy vytvářejí. Kladou důraz na kritické myšlení, kreativitu a dialog a mohou sloužit jako užitečný vzor pro mezioborovou a mezinárodní spolupráci. Vždy jsem cítil, že Glasgow — a Skotsko obecně — má silný pocit spojení s Evropou. Zatímco mnoho částí Anglie se kulturně a ekonomicky orientuje na Londýn, Glasgow se přirozeněji identifikuje se zbytkem Evropy. Z pedagogického hlediska se od sebe máme co učit. Návštěva Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara byla opravdu inspirativní, zejména pokud jde o to, jak je její závazek ke spolupráci a interdisciplinaritě zakotven přímo v architektuře školy. Je v tom něco, z čeho se můžeme poučit. Stručně řečeno, považuji za nezbytné budovat sítě spolupracujících umělců a pedagogů napříč Evropou. Myslím, že to není jen dobrý nápad, ale naprostá nutnost.