Hlavní stránka Info portálu ZČU

Její jméno zná v Česku snad každý, kdo se v posledních možná čtyřiceti letech učil německy. Zejména těm, kteří se rozhodli osvojit si jazyk našich sousedů už v 80. a 90. letech minulého století, se při vzpomínce na jejich snažení okamžitě vybaví učebnice Der, die, das i autorka Věra Höppnerová. Není divu, že se její jméno koncem loňského roku objevilo mezi nominovanými na Cenu Milady Paulové, určenou pro významné české badatelky. Ačkoliv nakonec ocenění nezískala, už sama nominace je úspěchem.

Byla jste nominována na Cenu Milady Paulové. Co to pro vás znamená?

Znamená to uznání mé vědecko-výzkumné práce. A uznání člověka vždycky potěší, zvláště když bylo pro nominaci vybráno z celé republiky jen osm profesorek a jedna docentka.

Smyslem ocenění je poukázat na vědeckou práci významných českých badatelek, podpořit ženy ve vědě a inspirovat začínající vědkyně. Myslíte si, že se daří vytvářet vědkyním podmínky pro jejich práci? Mají dnes ženy, které se chtějí uplatnit v oblasti vědy, jednodušší situaci, než jste měla vy na počátku své profesní dráhy?

Jednoduché to nebylo nikdy, ale dnes je situace přece jen lepší. Existuje více školitelů na katedrách germanistiky, dokonce i v zahraničí. Některé katedry podporují doktorandy finančně, sníží jim pracovní úvazek, popř. dají i studijní volno. Na vědeckovýzkumnou práci se klade větší důraz. Dříve tomu tak nebylo. Ale i dnes spočívá hlavní váha vedení domácnosti a péče o děti na ženách.

Jak jste se vlastně dostala k němčině? Jak jste si k ní našla cestu? A proč se nakonec stala středobodem vaší práce? 

U mne to bylo stejné jako u mnoha jiných studentů. Na gymnáziu jsem měla výborného němčináře a ruštinářku, a tak jsem začala studovat germanistiku a slavistiku, kterou jsem pak po zahájení studia na univerzitě v Lipsku vyměnila za nordistiku. Studenti na naší Pedagogické fakultě by si měli uvědomit, jak velkou roli mohou v životě studentů hrát – mohou ovlivnit i jejich volbu povolání.

Jste autorkou více než 70 učebnicových titulů a 230 odborných statí a k tomu stále vyučujete. To je obdivuhodné. Jak se dá vůbec něco takového zvládnout?

Musí se dobře hospodařit s volným časem. A hlavě – musí vás to bavit.

V medailonku k vaší nominaci na cenu Milady Paulové je uvedeno: „Zaměřuje se zejména na jevy, které se liší od češtiny, a které jsou proto soustavným zdrojem chyb vzniklých rušivým působením mateřštiny.“ Dá se tedy říct, kdy dělají Češi v němčině nejvíce chyb? 

Při studiu cizího jazyka se dopouštíme chyb v mnoha jazykových rovinách – rovině gramatické, lexikální, fonetické, frazeologické, stylistické aj. Zabývala jsem se především chybami gramatickými a lexikálními. Ty první jsou celkem dobře známé a potýká se s nimi každý učitel němčiny: užívání členů, pevný slovosled, rámcová vazba, zvratná slovesa, trpný rod atd. Rovina lexikální byla prozkoumána daleko méně a chyby v užívání slov jsou zvláště tvrdošíjné. Stejná slova mají v obou jazycích různý významový rozsah, třeba slovo cesta může znamenat der Weg, die Reise nebo die Fahrt. Liší se také vazby s různými slovy. Opravit může odpovídat německému reparieren, jde-li o rozbité auto, renovieren v případě poškozené budovy nebo korrigieren u chyby v testu. Tyto chyby jsem zkoumala jak v obecném, tak i hospodářském jazyce a vytvořila učební materiály k jejich překonání.

Proč jste se rozhodla věnovat se právě oblasti výuky němčiny? Nelákalo vás třeba překládat beletrii?

To víte, že lákalo. Ale člověk se musí soustředit na určitou oblast a výuka mě zaujala víc. Ovšem tlumočila jsem velmi často, hlavně jako kabinová tlumočnice, šlo tedy o simultánní tlumočení.

Jak hodnotíte dnešní pozici němčiny jako cizího jazyka na základních, středních a vysokých školách? Jaký je o ni zájem? A jaká je úroveň znalostí žáků na různých stupních vzdělávacího systému?

Němčina je dnes v nejlepším případě druhým cizím jazykem po angličtině a žáci si ji mohou zvolit nejpozději v sedmé nebo osmé třídě. Pokračování na gymnáziu ale není zaručeno. Zájem o ni zdaleka neodpovídá potřebám našeho hospodářství a naší zeměpisné poloze. Úroveň znalostí němčiny při vstupu na vysokou školu je různá, ale obecně bohužel neustále klesá, slovní zásoba studentů je velmi omezená. Situaci zhoršuje i demografický pokles.

Řada lidí považuje němčinu za takzvaně těžký jazyk. Jak zařídit, aby se žáci a studenti nenechali odradit úvodní fází, při níž je potřeba zvládnout možná o něco více „gramatických tabulek“ než v angličtině, a dospěli až do bodu, kdy se začnou v oněch tabulkách cítit bezpečně a němčina si je získá?

Německou mluvnici je třeba dávkovat rozumě, promyšleně a kontrastivně, tj. v porovnání s češtinou. Rovněž slovní zásobu je vhodné prezentovat rovnoměrně a uvážlivě. Důležité jsou ale především učebnicové texty, které musí žáky zaujmout, upoutat jejich pozornost, vybízet k zaujetí stanoviska. Dále musí lekce obsahovat pestrá, rozmanitá a opakovací cvičení, zohledňující odlišnosti v mateřském jazyce. Budou-li však texty odrážet jen cizí realitu a pro žáky nezajímavé skutečnosti, nelze se upadajícímu zájmu divit.

Kdybyste měla žákům základní školy říct tři důvody, proč by si měli jako cizí jazyk vybrat právě němčinu, jaké by to byly?

Je užitečné umět jazyk našich nejbližších sousedů – Německa a Rakouska. Jsou to země, které mají spoustu přírodních krás, historických pamětihodností, zábavních parků a možností nákupu.

Druhým důvodem může být to, že v České republice je 4 000 německých a 1 800 rakouských firem, které poskytují možnosti profesního uplatnění a slušného finančního ohodnocení. Dávají ovšem přednost uchazečům se znalostí němčiny.

A do třetice - Němci jsou mezi zahraničními návštěvníky naší země na prvním místě. V turisticky zajímavých oblastech se s nimi setkáváme na každém kroku. V západočeských lázních tvoří dobrou polovinu pacientů. Tito lidé chodí do restaurací, obchodů, kulturních a sportovních zařízení a velmi uvítají, když se bez potíží dorozumí.

 

Cena Milady Paulové nese jméno historičky, jež jako první žena získala právo přednášet na české univerzitě (1925) a stala se také první profesorkou na našem území (1939). Soutěž vyhlašuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR ve spolupráci s Národním kontaktním centrem – gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Smyslem je ocenit vědeckou práci významných českých badatelek a inspirovat začínající vědkyně a studující, které vědeckou dráhu zvažují. Letos se konal desátý ročník soutěže. Letošní Cena Milady Paulové měla ocenit a poukázat na práci vědkyň v oblasti věd o vzdělávání a výchově, které v současné době zaznamenávají značný rozvoj související s jejich významem a dopadem na jedince a celou společnost.  (Zdroj: MŠMT)