Vycestovat na zkušenou
do zahraničí vždy obohacovalo život vysokoškoláků. Zažít na pár týdnů nebo měsíců, jak to chodí jinde, přináší i dnes neocenitelnou zkušenost – těm,
kdo jedou na zkušenou do jiné země, i těm, kdo se svým zahraničním kolegům věnují
a pomáhají jim. Dnes, kdy se svět potýká s koronavirovou pandemií, je
cestování za studiem složitější, více se o něm přemýšlí a prosazuje se mobilita
virtuální. Ohlédněme se však za dobou před pandemií a připomeňme si, jak může
pobyt v cizí zemi ovlivnit náš pohled na ni i na lidi, kteří v ní žijí.
Michael Schäfl je rodák z Lince, který absolvoval čtyřměsíční studijní pobyt na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, financovaný z programu Aktion ČR - Rakousko. Nebyl to pro něj první kontakt s Českou republikou. Už jako dítě jezdil za příbuznými, kteří bydleli kousek od hranic, takže procházky do sousední země pro něj nebyly ničím výjimečným. Přesto nebo právě proto znal Českou republiku jako zemi kasin, ohňostrojů a levného jídla. Svoji stáž proto využil i na to, aby do Rakouska formou novinových článků přinesl své postřehy a zkušenosti a napomohl k tomu, aby se Rakušané a Češi více poznali a našli k sobě cestu.
Proč jste se rozhodl psát svoji diplomovou práci právě v Česku a právě v Plzni?
Diplomovou práci jsem začal psát na Univerzitě Karla Franzense ve Štýrském Hradci. Byla o české spisovatelce Libuši Moníkové, která se v roce 1988 stala první úřednicí ve Štýrském Hradci. Po dvou měsících však svůj tamní pobyt, který plánovala na šest měsíců, přerušila. Nikdo ale nevěděl, proč odešla. Pokusil jsem se proto zjistit, jaké bylo pozadí jejího odchodu.
Po stážích v Německu a v Rakousku jsem chtěl sledovat české kořeny této německy píšící autorky, přímo v České republice. Protože jedním z mála odborníků, kteří se zabývají životem a dílem Libuše Moníkové, je Dana Pfeiferová, která vyučuje v Plzni na katedře německého jazyka Fakulty pedagogické, bylo mi jasné, že moje cesta povede sem. A možná jsem přijel také díky vynikající reklamě, kterou Plzni udělal můj přítel Jürgen Ehrenmüller, který na Západočeské univerzitě působí jako lektor.
Jak dlouhá byla vaše stáž na Západočeské univerzitě?
Strávil jsem v Plzni čtyři
měsíce a zpětně si říkám, že bych ještě další čtyři měsíce snesl. Musím říct,
že jsem se pak
nemohl odtrhnout, po skončení mého stipendia jsem byl v Plzni několikrát znovu.
Město ve mně zanechalo trvalý dojem – v mém srdci a díky pivu, které je až
příliš dobré, také pravděpodobně na mých játrech...
Co jste vlastně o Česku před svým příjezdem věděl?
Moji prarodiče a velká část mých příbuzných žijí kousek od hranic, takže přeshraniční výlety do České republiky a procházky v Summerau a v Českých Budějovicích patřily k mému dětství. Není tedy divu, že jsem se o mnoho let později do Česka dostal znovu.
V souvislosti s Českou republikou si Rakušané obvykle vybaví levné jídlo a pití, kasina na hranicích a téměř nesrozumitelný jazyk. Pro mě byla Česká republika vždycky víc. Od útlého dětství mě fascinovala. Je tu úplně jiná mentalita než v Rakousku. Hned od začátku jsem se tu cítil dobře, i když jsem zpočátku neměl tušení, jak se tady dorozumím. Historie, jazyk, lidé a samozřejmě kuchyně – to je spojení, které si člověk prostě musí zamilovat.
Podobné je to i s i Češkami a Čechy. Zpočátku se drží zpátky, jsou jakoby plaší a trochu hrubí, ale časem, když člověk projeví zájem a zapojí se do něčeho nového, je odměněn. Je to pro mě poklad, o který už nechci přijít a který v sobě i nyní v Rakousku stále živím.
Čím jste v Plzni vyplnil svůj volný čas? Přece jen člověk nesedí jen nad knihami ve studovně…
Rychle jsem se spřátelil s českými studenty. Ukázali mi město a vyprávěli o kultuře. V této souvislosti musím poděkovat Arabelle a Veronice - za společně strávený čas, nervy, které jsem je stál, a neskutečně důležité tlumočení. Strávil jsem možná víc dní na ulicích a v restauracích než na univerzitě. Také jsem často vyrážel do Prahy, na pozvání rakouského velvyslance jsem se zúčastnil setkání s novináři, s Danou Pfeiferovou jsme jezdili na literární čtení. Také jsem se samozřejmě učil česky. Kdybych to měl shrnout, myslím, že za ty čtyři měsíce jsem nezanedbával ani povinnosti, ani volný čas.
Jací jsou čeští studenti ve srovnání s rakouskými?
Největší rozdíl je asi v tom, že rakouští studenti mají větší podporu ve studiu. I v Rakousku jsou sice studenti, kteří kromě svého času na univerzitě musí ještě pracovat, není jich ale tolik jako v České republice. Téměř každý, koho jsem tu poznal, měl při studiu nějakou brigádu. Jinak se čeští a rakouští studenti příliš neliší. Spojují je stejné obavy a přesvědčení, že profesoři jsou příliš přísní a zkoušky by mohly být snazší.
Proč jste začal psát o České republice? A kde vaše články vycházejí?
Stejně jako v Rakousku jsem i v době mého pobytu v Česku pracoval pro Kleine Zeitung v Grazu a říkal jsem si, že by zpravodajství z Česka mohlo kvůli blízkosti k hranic zajímat Oberösterreichische Nachrichten, páté největší noviny v Rakousku. Napsal jsem jim a byli nadšeni.
U osmi textů, které jsem napsal, šlo vlastně o to, představit Českou republiku čtenářům v Rakousku - přiblížit kulturu, vyvrátit předsudky a v neposlední řadě zdůraznit naše společné rysy. Rakušané a Češi, i když se v průběhu času navzájem odcizili, by si k sobě měli znovu najít cestu.
Co jste během svého pobytu v Plzni o Češích zjistil?
Velmi mnoho. Ale nejvíc asi to, že trpělivost se rozhodně vyplácí. Zdá se, že hodiny v Česku tikají o něco pomaleji a lidé věnují jeden druhému více času. Toto zvolnění jsem si vzal za své. Ale zdá se, že už trochu přestává fungovat, budu muset brzy přijet do Plzně, abych si zase dobil baterie.
A co vás překvapilo? Ať už v dobrém, nebo špatném smyslu slova?
Jak těžké je vyslovit hlásku ř.
Fakulta pedagogická |
|
10. 11. 2020 |