Hlavní stránka Info portálu ZČU

Vaše tvorba je velice rozsáhlá a také velice široce založená – od tradiční sochy až po práci s prostorem či s krajinou. Mohl byste připomenout některé momenty, některé práce, které považujete za mezníky a které nejlépe charakterizují určité etapy Vaší práce?

Sám za sebe jen velmi obtížně a hodně nerad určuji výrazné mezníky ve své práci. Vždy jsem se snažil o to, aby právě vznikající pokus byl oním mezníkem. Rozhlédnu-li se kolem sebe, uvědomuji si čím dál častěji, že mnozí zapomínáme na své dětství a časné mládí. Právě ono bylo, jak jsem přesvědčen, tím zásadním, co mě nasměrovalo tam, kde se nacházím.

Prostor mimo město, les, stromořadí, potok, řeka, tvar kopce, tvar pole, rybník, hráz, láska. To všechno se mi usadilo v hlavě. Stejně ovšem vytyčování lesních cest v hloubi Beskyd a Jeseníků. Mnohé prázdniny jsem tak trávil jako pomocník svého otce. Do hloubi duše se mi zavrtala krajina mého rodiště – jihočeských blat. Horizontála mlhy, strom přeťatý neprůhledným pruhem a kdesi v dálce polovina chodce kráčejícího nikam. Co ještě? – Hory deputátního dřeva jsem musel pořezat a naštípat před každou topnou sezónou. Mnohé obrazce, které jsem z polínek vyskládal, mi později vytanuly na mysl. Snažím se naznačit to zásadní, co se mi motalo a doposud motá v hlavě, nemá to žádnou posloupnost ani uspořádání. Chci začít „opravovat“ poničenou krajinu a zároveň se mi v polospánku zjevuje figura nová, s dokořán otevřenýma očima jako okno do zahrady, ale hlína ještě není namletá…

Působil jste řadu let na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, je známé Vaše umělecké, ale i pedagogické dílo. Vaším ateliérem prošla řada výborných absolventů. Mohl byste nějak charakterizovat Vaše pedagogické snažení? Jaké cíle a jakou roli mělo hrát na umělecké scéně?

Moje začátky na VŠUP měly zpočátku všeobecnější charakter. Působil jsem uvnitř katedry architektury jako pedagog „prostorového vnímání“, což byla posléze z mého pohledu „nauka o geometrii a statice lidského těla“. Zásluhou rektora J. Hlaváčka byl akreditován obor Socha 2, který měl být předzvěstí konkurenčního prostředí uvnitř katedry volného umění. Mým úkolem bylo zaměření na znalost materiálů a schopnosti absolventů realizovat své představy jak v architektuře, tak v prostoru krajiny. Zvláštní zřetel jsem kladl na pochopení lidského těla jako nekončícího předmětu inspirace a výtvarného sdělení. Absolventi mého ateliéru se měli umět postavit k jakékoliv zakázce s profesionalitou a bez zbytečného respektu jak v době příznivé, tak i nepříznivé. Od otesaného trámu k prostorové konstrukci, od portrétu ke skupinové figurální kompozici. Vždy jsem také kladl a budu klást důraz na „myšlení“ – tedy utváření si obrazu světa, jehož jsme součástí. Nevědomost v tomto smyslu degraduje jakékoliv dílo na „výpotek“ marnosti.

Plánujeme určitý posun pro orientaci ateliéru, posun či rozšíření oproti podobě výuky na VŠUP. Mohl byste definovat plánovanou novou tvář ateliéru Sochařství na UUD (Ústav umění a designu - předchůdce Sutnarky) a nové cíle?

V tomto smyslu bych uvítal částečnou změnu orientace ateliéru. Tlak na krajinu a všeobecné zatížení člověka mění své parametry. Krajina duchovně pustne tak jako člověk, jenž si to ale nepřipouští. Prostředí nás obklopující by mělo vstoupit do názvu ateliéru, protože před námi jako před lidmi stojí problémy, kterých se musíme zhostit. Jako pedagog cítím odpovědnost za vědomí alespoň spřízněných duší.

Co pro Vás znamená vyučovat na škole, která je součástí univerzity?

V mém působení dochází ke změně místa. Není to v mém životě ani zdaleka poprvé. Musím se přiznat k tomu, že jsem pln očekávání. Předpokládám určitě širší spolupráci s vědními obory uvnitř univerzity. Hledání nových materiálů i technologických postupů se přímo nabízí. Pátrání po nových souvislostech tajemství života bylo vždy společným údělem jak umění, tak vědy.

Takové a ještě mnohé jiné plány jsme s profesorem Beránkem měli. Těšil se, že ateliér nebude tolik orientovaný na figuru jako dříve na pražské VŠUP, ale vydá se do krajiny se zásahy landartovými a site specific. A to se také podařilo. Stopy působení sochaře Beránka i jeho žáků naleznete po celém širém kraji, od Šumavy až ke Krušným horám. Cyklus monumentálních instalací ve zdevastovaných kostelech Sudet prezentuje excelentním způsobem sociálně-kulturní roli umění. Z desítek opuštěných a zapomenutých míst se stala místa lidmi vyhledávaná – v některých případech by šlo hovořit až o turistických destinacích přitahujících návštěvníky z tuzemska i daleké ciziny. Umění zde pomáhá rozpouštět železné opony existující dnes již jen v myslích lidí a očišťuje sousedské vztahy dvou blízkých národů. 

To byl Jiří Beránek. Hybatel. Jeho díla monumentální svým formátem i poselstvím hýbala společností, vyvolávala nové diskuse, inspirovala nové otázky a dávala odpovědi na otázky dosud nenalezené. Jeho díla posouvala vpřed vývoj oboru a rozšiřovala jeho dosavadní hranice. Ale proč o něm hovořit v čase minulém? Umění je věčné, umělecké dílo je mimo čas a jazyk, kterým k nám hovoří, se nás dotýká stejně, jako tomu bude za sto let. 

Profesor Jiří Beránek zemřel, ale zůstává tu s námi ve svém díle a ve svých žácích, z nichž někteří učí na vysokých školách, a v žácích svých žáků. Jiří Beránek je jako starý mohutný dub, který sice padl, ale z jeho kmene vyrůstají další a další… Celý les následovníků.

Ano, Jirka je a bude tu s námi už navždy ve svém díle sochařském a pedagogickém. Ale bude nám také už navždy scházet. Bude se nám stýskat a já, když v kanceláři usednu za masivní bukový stůl – sochu, která je jeho dílem, uvidím před sebou jeho ironický úsměv a uslyším, jak svým chraplavým hlasem říká: "No - já jsem chtěl udělat stůl, za kterým budeš vypadat malej – chacha.“

…Náhle opuštěné místo, šance, oběť, vzkříšení…