Studující Veřejnost Zaměstnanci
Oddělení románských jazyků a latiny Ústavu jazykové přípravy ZČU zve k příjemnému počtení. Odpočněte si u článku, který napsala Anna Velichová.
Svou učitelskou kariéru jsem začínala za hlubokého socialismu, v době počítačového pravěku. V době, kdy dnešní počítač zaujímal celou místnost o rozměrech obýváku, kdy vládly místo „flešek“ děrné štítky a Steve Jobs ještě takříkajíc „tahal kačera“. Ne že bych za ta léta nepronikla do tajů Wordu, Excelu a různých dalších legrácek, ale komunikací prostřednictvím videokonferencí jsem byla (kromě Skypu) takříkajíc nepolíbena.
Bylo však nutno vytáhnout do boje a zvítězit nad virtuálním světem, jenž mně i mé zhruba stopadesátce studentů činil různé nástrahy. Tou první byla technická vybavenost a kvalitní připojení k internetu. Zde obě strany zakoušely trudné okamžiky, což se odráželo v hláškách od „Nám zase na koleji vypadává síť,“ přes „Musím do sklepa zase nahodit wifinu,“ až po zoufalé „Tak jsem přijel domů a zjistil jsem, že nám v celé obci vypli proud, protože nám předělávají internetové připojení.“
Dalším problémem byly nežádoucí zvukové efekty - některým nešťastníkům vydával mikrofon při zapnutí jakési chrochtavé zvuky, jiným pískal a jedné studentce dokonce cvrlikal („Ale ne, paní profesorko, to není mikrofonem, to jsou moje dvě andulky, já je mám za sebou v kleci.“). Jiným vůbec nešel a probral se až po delší léčbě – takže na počátku každého „meecení“ bylo třeba učinit seznam invalidních přístrojů, případně studentů, kteří zrovna jeli na praktická cvičení a seděli někde v autobuse. Vše bylo zpestřeno ještě tím, že jsem si na jaře – nevěda, co nastane v září – objednala rekonstrukci kuchyně, hned vedle meetovací místnosti. Takže omluvy typu: „Ty divné zvuky, to mi zrovna přivrtávají linku, toho si nevšímejte,“ byly po několik dnů běžné, prokládány krocením hlasového fondu hulákajících pracujících a vypínáním internetu v řádech minut.
Zvláštní kapitolou bylo soužití s domácími mazlíčky. Co se mne týče, mám starého kocoura Matese (člověčí věk asi 90 let), ale pořád je to „capo di tutti capi“, takový ten mafiánskokočičí boss, co musí mít pořád navrch a navíc žárlí. Naneštěstí bydlí ve stejné místnosti, jakou byla ta jedna jediná, kde mi kvalitně fungoval internet. Byv odstraněn do jiných místností, zoufale tam velmi hlasitě vřískal. I bydlel za počítačem na polštářku, v teple tam pospával. Běda ovšem, když došel k závěru, že panička se studentům věnuje až příliš a že už je čas svačinky (přesně v 11.00 jsem musela udělat dvouminutovou technickou přestávku) nebo že už se dlouho nemazlil. Nejen že mi ochlupil počítač, ale vzácně zpestřoval výuku i tím, že se posadil vedle mne, aby byl hezky vidět na obrazovce a významně do mne žďuchal čumákem. Dlužno říci, že ani studenti to neměli s domácím zvířectvem jednoduché. Několikrát se při výuce stalo, že se na ně uprostřed výkladu vrhnul nějaký ten pes (od pudla až po boxera) dožadující se venčení. Tu i tam se našla studentka, která svou kočku ukrývala na kolenou pod pracovním stolem, že ji hladí, prozrazovalo jen odtamtud se linoucí spokojené předení. Jak je to s jejich domácí zvířecí podporou při výuce, jsem zjistila u jedné skupiny zcela náhodně. Dala jsem pokyn: „Čtyřminutová technická přestávka,“ a dodala žertem: „… a můžete si vytáhnout své domácí mazlíčky“. Vrátila jsem se trochu dříve – a nevěřila svým očím. Studenti se bleskurychle snažili přede mnou ukrýt nejen několik koček (od angorských po britské miciny) a psů (většinou tzv. gaučáků), ale jedna dívka i obrovského živého králíka, největšího, jakého jsem kdy viděla. „To je Teddy,“ pípla omluvně.
Jaké z toho plyne poučení? No přece: naši budoucí druháci jsou již pro další distanční výuku zoceleni, jsouce vybaveni nejen zkvalitnělým internetovým zařízením a připojením, ale i podporou svých čtyřnohých přátel.
Anna Velichová z Ústavu jazykové přípravy
Ústav jazykové přípravy |
Anna Velichová |
31. 03. 2021 |