Hlavní stránka Info portálu ZČU

Možná jste v posledních měsících zaznamenali online koncerty, které připravuje v této nelehké době pro veřejnost katedra hudební výchovy a kultury Fakulty pedagogické. Ať už mluvíme o Iluminaci Baroko, Iluminaci Jazz nebo koncertu z auly budovy Veleslavínova, vždy se jednalo o velmi příjemné okamžiky, které přinesly do složitých dnů současné krize příjemnou úlevu a milé kulturní zážitky. Iluminace je velmi originální projekt propojující hudební a výtvarnou oblast, na kterém se zásadním způsobem podílela společně s hudebníky katedra výtvarné výchovy a kultury FPE.
V dubnovém čísle Faktcooltních novin jsme u příležitosti připravovaného koncertu zveřejnili krátký rozhovor s Vítem Aschenbrennerem, jehož nezkrácenou podobu nyní přinášíme. 

Jak byste popsal sám sebe pár slovy z profesního hlediska?

Muzikolog, kterému učarovala hudební interpretace toho, co objeví v historických pramenech. 

Co vás naplňuje více, hudbu studovat a učit, či ji sám interpretovat?

Asi všechno tak trochu, resp. kombinace všech těchto činností, které se dokážou doplňovat. Radost mně dělá také to, že tzv. stará hudba mne naučila, jak hudbu učit lépe, a to nejen tu „starou“. 

Jaké to pro vás je, když při koncertu nevidíte publikum, ale jen kameru?

Kupodivu mně samotnému to nevadí zase až tolik. Vědomí, že konkrétní interpretace se k publiku dostane jinou cestou, mně kupodivu dostačuje. Asi nejsem ten správný exhibicionistický typ. 

Na jakém nejznámějším místě jste měl možnost si zahrát?

Těžká otázka, hlavně pro moji zapomnětlivost. A taky proto, že v tomto ohledu nejsem lovec trofejí. A tak spíše vnímám význam konkrétních míst, ze kterých jsem si odnášel neobyčejné zážitky já sám. Rozhodně to byly opakované koncerty na varhanách v evangelickém kostele v Birkenau v německém Odenwald nebo provedení Bachových Dvouhlasých invencí na varhanní pozitiv v sále nebílovského zámku s úžasnou akustikou a atmosférou.

Jak jste se dostal ke hře na varhany a cembalo?

Učarování z mohutného zvuku varhanního nástroje v barokní kostelní akustice již během gymnaziálních studií ukázalo, že hudba asi bude průvodkyní mého života. Postupem času mne místo silného zvuku oslovovalo spíše barevné bohatství a určitá zvuková pikantnost, jež mne vedly od varhan až k cembalu, aniž bych ale varhany kdy opustil. Cembalo jsem pak nakonec vystudoval na Akademii staré hudby v Brně. Nyní mne fascinuje zejména doprovodná funkce těchto nástrojů, mojí obrovskou zálibou je hra generálbasového doprovodu (basso continuo) u barokní a klasicistní hudby – na cembalo i na varhany. 

S kým nejvýznamnějším jste měl možnost spolupracovat či koncertovat a s kým nejvýznamnějším byste spolupracovat chtěl?

Opět to nevnímám jako hitparádu osobností dle „jména“ či popularity. Daleko více je pro mne důležité, kolik toho tyto osobnosti „umí“ a jak je jejich hudební zrání osobnostně formovalo, tedy jakou ušli cestu – interpretačně i lidsky. Pakliže tam toto objevíte, je nesmírně inspirativní moci s takovými lidmi spoluúčinkovat. Svým umem, noblesou, ale také schopností komunikace mne v poslední době asi nejvíce oslovil přední český houslista Ivan Ženatý, se kterým jsem mohl opakovaně spolupracovat. Společné koncerty s tímto umělcem vnímám jako obrovský přínos. 

Jaký vliv má podle vás hudba na proces učení? Doporučil byste jako muzikolog, působící na Fakultě pedagogické, poslech hudby během učení? 

Po opakované vlastní zkušenosti bych poslech hudby během učení či jakékoliv mentálně náročné, cílevědomé práce skutečně nedoporučil. Po chvíli zjistíte, že buď nepracujete a posloucháte hudbu, ale s tím, že ne „oficiálně“, tedy z ní nemáte takový p(r)ožitek, protože se jí neotevřete naplno, anebo vám dojde, že Vás tento zvukový „podkres“ vytrhuje ze systematické mentální práce. Teď třeba dlouhodobě pracuji na VŠ skriptech – plním tak dlouholetý rest – a musí to být absolutně v tichosti. 

Jaké jsou pro vás osobně ideální podmínky pro učení?

To vyplývá asi z toho, co jsem uvedl výše. Klid, možnost koncentrace a otevřená mysl. Jde o to, abychom byli ve stavu, kdy jsme schopni učivu, ale hlavně sobě samým klást otázky – i ty, na které nebudeme (hned) znát odpovědi, i ty, které na první a klidně i na druhý pohled znějí úplně bláznivě – a hledat souvislosti a „příběhy“.

Jaký máte názor na mainstreamové hudební žánry jako je pop, metal, rap apod.? 

Nezvládám je, bohužel nic mi to většinou neříká. A není to mnohdy proto, že bych jim „nedával šanci“. Většinou totiž, když mne na těchto žánrech upoutá nějaký prvek, tak mi dojde, že jej znám již odjinud z žánrů artificiální hudby, kde byl uplatněn dříve a kde se s ním nějak pracuje, takže se potěší nejen mé ucho, ale i mysl. A to je asi všeplatný princip: artificiální, „klasická“ hudba mne totiž fascinuje zejména proto, že usiluje o výpověď o jí současném světě a jeho postižení ve všech odstínech, i těch šedých, i těch tmavých. A nemusí se mně ani nutně tzv. „líbit“. Zatímco u středního proudu vidím, že usiluje hlavně o vyplnění, respektive zaplnění času, mentálních kapacit a zábavu. A to mně u hudby přijde prostě málo. 

Jak na vás působí výuka hudební výchovy na základních školách? Chybí výuce něco? Na co by podle vás měl být kladen větší důraz? Co se vám líbí nejvíce?

Nevím, zda jako ten, který má na starosti zejména výuku teoretického předmětu Dějiny hudby na VŠ, mohu odpovědět celistvě a správně. Rozhodně by to chtělo více kapacit věnovat praktickým dovednostem – instrumentálním i vokálním. Mně samotnému v mých školních letech poměrně dost chyběla i teoretická výuka – poslech, povídání o skladatelích apod. V současnosti však spíš vnímám jiný problém – stále více se prosazuje celospolečenské vnímání hudební výchovy a vůbec hudebního formování ve školním věku jako něco víceméně zbytného a dnešní pandemická doba tyto trendy patrně ještě urychlí. Je jasné, že současná postmoderní doba na nás klade spoustu výzev – rostou např. nároky na finanční a počítačovou gramotnost atd. Ale pouze estetická výchova nás dokáže vést do našeho nitra k jeho reflexi a nás samotné k práci se sebou samými – vnímání, zvládání emocí, formulování vlastního citového života apod., což žádné z těchto školení nedokáže zastoupit ani náhodou.  

Máte nějaký didaktický tip pro výuku hudební výchovy v aktuální situaci distanční výuky? Popřípadě, jak se s tím vyrovnáváte sám?

No, popravdě hůř, než v roce 2020. Tehdy jsem do toho vstoupil z obrovského pracovního přetlaku, takže jsem se mohl po nutném vydechnutí věnovat opět publikační činnosti, na kterou nebyl předtím v dostatečné míře čas. Prostě jsem začal opět akcentovat mé muzikologické já na úkor toho „hudebního“. Nyní je to již těžší, protože upadáme do opačného extrému – z jisté „rozlítanosti“ mezi tisíci aktivitami a úkoly jsme dospěli do „uzavřenosti“ na jednom místě, přitom množství úkolů neklesá. Asi je dobré mít jasný časový plán dne – sám s tím stále bojuji – a střídat činnosti. Myslím, že naši studenti, kteří krom teorie mohou („musí“) také hrát na klavír či zpívat, k tomu mají výbornou možnost. Velkou výhodou tohoto režimu je přitom jednoznačně úspora času na logistické přesuny z místa na místo. 

Mgr. Vít Aschenbrenner, Ph.D. aktivně spolupracuje s koncertními skupinami a církevními sbory, věnuje se dirigování a zároveň působí jako pedagog na plzeňské konzervatoři a katedře hudební výchovy a kultury Fakulty pedagogické ZČU. I v dnešní složité době během akademické činnosti nachází čas na dálkové koncerty, příkladem může být již uskutečněný Velikonoční koncert města Plzně nebo pozdrav Regensburgu na Květnou neděli.