Hlavní stránka Info portálu ZČU

V těchto dnech slavíme třicet let od vzniku Západočeské univerzity v Plzni. V životě člověka je třicet let jistě dlouhá doba. Pro univerzitu jsou to však spíše mladická léta, období, kdy se utváří osobnost a formuje charakter. Na formování člověka má vliv řada okolností. Univerzitu formují zejména lidé, kteří na ní působí. Dnes budou uděleny pamětní medaile řadě osobností, které významně přispěly k tomu, jaká dnes naše univerzita je.

I když je třicet let zanedbatelným mžikem v historii lidstva, přece jen období, kdy existuje naše univerzita, je něčím zcela výjimečné. Svět se totiž v těchto letech zcela zásadně změnil. Začali jsme komunikovat e-mailem, přišel internet, chytré telefony. Naše schopnost velice rychle, efektivně a téměř okamžitě oslovit prakticky kohokoli na naší planetě je něco zcela mimořádného.

Podstatou slova komunikace je spojení. Komunikace spojuje. Schopnost komunikovat významně přispěla k tomu, že jsme se vydělili z živočišné říše a začala historie člověka. Možnost se domlouvat totiž znásobuje mimořádným způsobem síly jedince. Pračlověk mohl lidem ze své tlupy sdělit, kde se nachází mamut, ostatní se pak mohli domluvit na taktice, kterou ho společně uloví.

Komunikace umožnila rozvoj lidské civilizace. Lidé si nemuseli vše zjišťovat sami, stačilo, když jim to někdo řekl. Později se začaly informace zapisovat, komunikace se dostala na vyšší úroveň. Možnost tisknout knihy umožnila přenos informací nebývale efektivním způsobem. To přispělo k rozvoji vědy a možnosti širokého vzdělávání, což vedlo později k vývoji vzdělávacího systému, jehož vrcholem je dnes vzdělání univerzitní.

Na možnosti komunikovat a předávat si tak nové informace však není nejzásadnější technika toho, jak komunikaci provozovat. Ta jen umožňuje komunikaci na větší dálku či rychlejší přenos informací. To nejzásadnější, co komunikaci vůbec umožňuje, je důvěra v to, co nám někdo jiný sděluje, i když si to nemůžeme sami ověřit. Bez této důvěry ztrácí komunikace jakýkoli smysl.

Vždyť k čemu by bylo pravěkým lidem sdělení člena tlupy, kde se nachází mamut, když by jeho informaci nevěřili či by jí nepřikládali vůbec žádný význam. Zkusme si na chvíli představit svět, v němž nevěříme informacím, které dostáváme. Toalety bychom hledali jinde, než kam nás odkazují směrovky, nevěřili bychom, že dnes večer bude slavnost na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara, ostatně mnozí z vás by nemuseli ani věřit tomu, že nějakou uměleckou fakultu vůbec máme.

Představa je to samozřejmě naprosto absurdní. Koneckonců, každý si během dnešního dne může ověřit, že máme uměleckou fakultu a že tam dnes bude slavnostní večer. Ale proč se vlastně tato fakulta jmenuje po Ladislavu Sutnarovi? A existoval vůbec Ladislav Sutnar? Na této otázce je zcela patrné, jakou roli hraje v komunikaci důvěra. Bezpochyby nemůžeme takovou informaci nějak přímo ověřit. Věříme záznamům, dokumentům, historikům, výpovědím pamětníků.

Jenže opravdu věříme? Vždy jsem považoval za naprostou kuriozitu, že existují lidé, kteří nevěří přistání lidí na Měsíci, útokům letadel na newyorská dvojčata, či dokonce tomu, že Země je kulatá. To, co se však začalo dít v roce 2020, mě naprosto vyděsilo. Ano, to, že lidskou populaci zasáhl virus, který má nevyzpytatelný vliv na lidský organismus, může způsobovat smrt i závažné zdravotní problémy, je samozřejmě děsivé. Varující však je to, jak se naprosto zřetelně odkrylo, jak je naše civilizace neskutečně zranitelná, jak málo je schopná čelit takovým přírodním hrozbám – bez ohledu na úroveň vyspělosti našich technologií, pokročilost medicíny a vědy.

Odkrylo se totiž to, jak se naše důvěra v jakoukoli, byť důkladně vědecky ověřenou a autoritami tlumočenou informaci drolí a rozpadá. Jak je zpochybňována milióny lidí, kteří čile komunikují na sociálních sítích a vypouštějí svá neuvěřitelná moudra do světa. Virus neexistuje, očkování zabíjí, vše je jen spiknutí těch, kteří chtějí ovládnout svět.

Člověk by se pousmál a mávl nad takovými hloupostmi rukou. Jenže tyto „hlouposti“ významně přispívají k tomu, že se již druhý rok zmítáme ve stále nekončící pandemii.

 I dnes zavíráme denně desetitisíce naprosto zdravých dětí do domácích karantén, zabraňujeme jim chodit do školy, sportovat, stýkat se s vrstevníky. A to po roce zavřených škol, zákazu sportu a zájmových kroužků. Rozhodně nechci vytýkat politikům, že kvůli nim je takto drasticky poškozována mladá generace. I oni jsou bezradní ve světě, kde se začalo rozpadat to nejzákladnější pojivo naší civilizace. Důvěra v informace, důvěra v autority, které je poskytují.

Ocitáme se v roli pravěké tlupy, která poté, co obdrží informaci, že se blíží šavlozubý tygr, začne diskutovat o tom, že to je třeba úplně jinak, že kdoví jestli šavlozubý tygr vůbec existuje a kdoví, co tím šéf tlupy vůbec sleduje. Zkusme hádat, jak to asi s takovou tlupou dopadne.

Čitatelé apokalyptických vědecko-fantastických románů jistě znají barvité popisy světa po napadení mimozemskou civilizací, světa zničeného jadernou katastrofou či střetem s velkým meteoritem. Ovšem covidová pandemie ukázala, že to, co nás nakonec nejvíce ohrožuje, je skryto v našich hlavách.

Zpochybňování autorit je totiž lákavé a pravděpodobně se odehrávalo vždy. Jenže jedinec měl dříve minimální možnost takové úvahy šířit a posilovat je širokou komunikací s řadou dalších lidí. Současné komunikační technologie však zásadně změnily situaci. Lidská civilizace je napadená virem mnohem nebezpečnějším než virus SARS-CoV-2. Virem, infikujícím lidskou mysl zcela zásadní nedůvěrou v cokoli. Virem, jehož rychlé šíření umožňují moderní komunikační technologie.

Jsem přesvědčen o tom, že zásadní obranou proti tomuto informace dehonestujícímu viru je permanentní péče o celou vzdělávací soustavu. Společné sdílení informací ve školách je nyní – snad více než kdykoli předtím –   pro naši civilizaci zásadní. A my – učitelé – máme zde zodpovědnost zcela neoddiskutovatelnou. Vysokoškolský učitel, stojící na vrcholu celé vzdělávací soustavy, musí být mimořádně důvěryhodnou autoritou, která má přehled o nejnovějších vědeckých poznatcích ve svém oboru a umí tyto poznatky srozumitelným způsobem předávat svým studentům.

Dnes představíme nové profesory a docenty naší univerzity. Osobnosti, které získaly významný akademický titul, svědčící o jejich pedagogické a vědecké kvalifikaci. Získání těchto titulů je však především závazkem, jasným přihlášením se k zodpovědnosti vůči vysoké škole a zejména vůči mladé generaci – našim studentům, na které máme možnost po několik let působit.

Zodpovědnost vysokých škol za budoucí svět je neoddiskutovatelná. Naše univerzita i za těch krátkých třicet let ke stavu budoucího světa velmi pozitivně přispěla. Naše výzkumná centra evropského formátu jsou vynikajícím příslibem pro rozvoj vědy v našem regionu a obrovskou příležitostí pro mladou generaci. Náš interní akreditační systém je nebývalou příležitostí pro rozvinutí perspektivních vzdělávacích programů pro 21. století, programů flexibilně reagujících na měnící se trh práce, programů profesních, mezioborových i programů celoživotního vzdělávání.

Vysoké školy se musí umět dívat do budoucnosti. Jako řidič, který upřeně hledí na krajinu, kterou má zatím daleko před sebou. Nesmíme však zapomínat na zpětné zrcátko. I to, co je již za námi, nás může nečekaně ohrozit.

V našem zpětném zrcátku bohužel neuvidíme jen úspěchy. Krize na právnické fakultě před více než deseti lety hluboce otřásla vysokoškolským vzděláváním v celé České republice a mimořádně poškodila značku Západočeské univerzity v Plzni. Od té doby jsme urazili kus cesty. Mohu zcela jednoznačně potvrdit, že již dávno nemusíme mít sebemenší obavy o kvalitu vzdělávání na této fakultě.

Měl bych ale vážné obavy, kdybychom chtěli tuto historii převyprávět jiným způsobem, či se ji dokonce pokusili popřít. Popírat nepříjemnou historii totiž znamená popírat i její oběti. Naše absolventy, jejichž vzdělání bylo nesmyslně považováno za méně kvalitní. Naše technické i jiné fakulty, jež přišly o talentované studenty, kteří pod dojmem silné mediální masáže šli studovat raději na jinou vysokou školu. 

Chtěl bych využít příležitosti bilancování třiceti let Západočeské univerzity k tomu, abych se těm našim studentům, absolventům a všem, které poškodila tato nešťastná kauza, jménem univerzity omluvil.

Děkuji vám za pozornost.