Hlavní stránka Info portálu ZČU

Doktorandka Dayana Grigoryan se ve své disertační práci věnuje tématu humanizace výstavních prostor prostřednictvím grafického designu. Její výzkum není jen teoretický – má praktický dopad na to, jak mohou kulturní instituce lépe sloužit všem svým návštěvníkům, včetně osob s neurodivergencí (tedy s ADHD, autismem, dyslexií a podobně). Zajímá ji, jak může správně navržená vizuální komunikace snížit stres, posílit samostatnost a celkově zlepšit zážitek z návštěvy výstavy. Kromě akademické práce spolupracuje Dayana i s kulturními institucemi. Mezi její práce patří například projekt Sociální příběh (Social Story), který vytvořila pro Moving Station v Plzni. Letos ji čeká odborná stáž ve studiu Thonik v Amsterdamu, kde bude pokračovat ve zkoumání přístupnosti výstavních prostorů v mezinárodním kontextu.

Dayano, představte, prosím, svůj projekt jednou větou.

Zkoumám, jak může grafický design jemně vést návštěvníka za ruku, aniž by si toho všiml – aby se cítil bezpečně, pohodlně a otevřeně vůči kulturnímu zážitku.

Jak konkrétně zkoumáte vliv vizuálních prvků na vnímání prostoru neurodivergentními návštěvníky? Mají vizuální prvky, které navrhujete, benefit i pro běžného návštěvníka?

Ve své práci vycházím ze znalostí o potřebách a preferencích návštěvníků s neurodivergencí a z analýzy současného stavu kulturních institucí v Česku i zahraničí. Na základě těchto informací navrhuji vizuální prvky, které pomáhají návštěvníkům s orientací, snižují stres a podporují jejich samostatnost ve výstavním prostoru. V současnosti připravuji první praktické ověření těchto prvků ve spolupráci s institucí Moving Station a plánuji navázat spolupráci s občanským sdružením ProCit. Osobní dojmy a zkušenosti návštěvníků tvoří hlavní základ mého výzkumu, proto využívám metody, jako jsou rozhovory, pozorování a emotional mapping. Co se týče rozsahu publika, moje práce může mít přínos pro každého návštěvníka, protože navržené materiály vycházejí z principů inkluzivního designu, který zohledňuje různorodé preference. Taková řešení mohou být užitečná pro všechny návštěvníky, jelikož přispívají k celkovému komfortu v prostoru.

Co vás přivedlo k doktorskému studiu právě na Sutnarce?

Sutnarka je moje alma mater. Ačkoliv jsem své první bakalářské studium absolvovala v jiné zemi, právě tady jsem rozvinula základy, na kterých stavím dodnes. Když se člověk přestěhuje do nové země, kde ještě nezná všechny souvislosti a prestižní jména, je do určité míry osvobozen od společenských očekávání a může si vytvořit vlastní názor čistě na základě přímé zkušenosti. Od prvního dne mě fascinovalo prostředí fakulty a její potenciál. I když jsem během let zažila různá období, většinou jsem tu nacházela podporu. Věřím, že je zásadní, když se člověk na určitém místě cítí dobře. Sutnarka mi po celou dobu poskytovala zázemí, a já bych jí to v budoucnu ráda vrátila svou prací.

Můžete zmínit největší „aha“ nebo fail, který vás posunul?

Myslím, že můj největší posun nenastal díky jednomu konkrétnímu úspěchu nebo selhání, ale díky uvědomění si, že cesta, kterou jsem si vybrala, je plná výzev. Pokud člověk věří v to, co dělá, a chce něčeho dosáhnout, musí přijmout, že odmítnutí a neúspěchy jsou přirozenou součástí procesu. Klíčové je se nevzdávat a vnímat každé „ne“ jako další krok blíž k cíli, protože bez těchto pokusů by žádné úspěchy nemohly přijít.

Jak by výstup vaší disertační práce mohl změnit praxi nebo společnost?

Možná to zní trochu idealisticky, ale věřím, že můj projekt může výrazně ovlivnit jak praxi v oblasti grafického designu, tak i širší společenské postoje. Jde mi o větší toleranci, ohleduplnost a péči, kterou si navzájem můžeme poskytovat jako lidé, kolegové a tvůrci kulturních zážitků. Během jedné z prezentací jsem obdržela komentář „pokud je člověk autista, ať raději sedí doma“ – to přesně ukazuje, jak důležitá je změna vnímání a větší otevřenost umělecké komunity. Dalším důležitým aspektem mé práce je připomenout, že grafický design není jen estetika nebo dekorace, ale nástroj, který zásadně ovlivňuje naše každodenní životy. Grafický design pomáhá návštěvníkům (nejen neurodivergentním) zlepšovat orientaci v prostoru a tím také snižuje stres, podporuje samostatnost a kultivuje prostředí, čímž se pobyt v něm stává příjemnějším. Estetika pak přirozeně vyplyne z dobře promyšlené koncepce a kvalitního obsahu.

Vznikají v evropském kontextu podobné iniciativy? Co očekáváte od stáže ve studiu Thonik v Amsterdamu?

Právě mezinárodní kontext a inspirativní příklady ze zahraničí mě motivují v tom, že i malé změny ve vizuální komunikaci mohou mít společenský dopad. Od stáže v Thoniku si slibuji nejen vhled do práce respektovaného studia, ale hlavně možnost být přímo v centru dění, kde vznikají projekty, které nastavují trendy a mění pohled na roli designu. A upřímně – už teď se trochu bojím, ale ještě víc se těším.

Máte radu pro mladší kolegy, kteří teprve míří na přijímačky?

Reálná zkušenost v oboru vás posune mnohem dál, než jenom škola – zkuste stáže, menší zakázky nebo vlastní projekty. Každá taková zkušenost je investice do vaší budoucnosti a dá vám jistotu v tom, co opravdu chcete dělat. A ještě jedno malé doporučení – nezapomeňte si vážit sebe i své práce. Grafický design není pouhé umění, je to služba, a měla by být férově oceněná. Nejdůležitější ale je, abyste měli z práce radost a cítili, že to, co děláte, má smysl.

Dayana Grigoryan pracuje mimo jiné metodou sociálních příběhů, kterou vyvinula Carol Gray v roce 1991 na základě své zkušenosti z práce s dětmi s autismem a Aspergerovým syndromem. Sociální příběhy jsou krátká vyprávění, která vysvětlují nadcházející událost nebo nové místo prostřednictvím kombinace textu a vizuálních prvků (fotografií nebo ilustrací). Tento přístup pomáhá osobám s neurodivergencí snížit úzkost a připravit se na nový zážitek. Zároveň mohou být sociální příběhy užitečné i pro širší okruh neurotypických uživatelů. Jedná se tedy o jakousi přípravu na návštěvu galerie.

Doktorské studium na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni lze studovat v programu Mezioborový výzkum prostřednictvím vizuální umělecké tvorby. Tříleté prezenční doktorské studium nabízí jedinečnou kombinaci umělecké tvorby a vědeckého výzkumu. Program je navržen jak pro umělce, kteří chtějí hlouběji reflektovat svou tvorbu, tak pro badatele, kteří svůj výzkum ověřují vlastní tvorbou. Program reaguje na rychlý rozvoj vizuální kultury a komunikace v současné společnosti, kde kreativita hraje stále důležitější roli. Program vychází z premisy, že vizuální umělecká tvorba má zásadní praktickou roli v tom, jak společnost poznává a chápe svět kolem sebe. Vizuální umění pomáhá utvářet nástroje, jimiž objevujeme realitu nebo si ji konstruujeme.