„Zaměřili jsme se na lokalitu Ak-Jar v podhůří
Pamíru, kudy procházela jedna z hlavních větví starověké a středověké dálkové
euroasijské hedvábné stezky. V místě, kde cesta opouští úrodné Ferganské
údolí a vstupuje do Alajských hor, jsme v nadmořské výšce 1300 m objevili
stopy dávného osídlení z doby od 1. tisíciletí př. Kr. až do středověku a novověku,“
popisuje vedoucí katedry archeologie FF Pavel Vařeka. „Nalezli jsme sedm
sídlištních pahorků, které vznikly dlouhodobým sídlením na jednom místě a
ukládáním kulturních vrstev. Dosahují výšky několika metrů,“ upřesňuje.
Výzkum sídlištních
pahorků (tzv. „tepe“ či „tellů“) přináší archeologům svědectví o životě na hedvábné
stezce v době jejího největšího rozmachu a odhaluje komplikované soužití
usedlých populací a nomádů na rozhraní zemědělské krajiny a podhorských stepí. „Výpověď
nalezených artefaktů dokládá prolínání vlivů kočovníků a kultur spojených se
zemědělstvím. V svrchních vrstvách, tedy někdy na prahu středověku, odkryv
odhalil zánikové horizonty – spáleniště a destrukce staveb, které mohou svědčit
o násilném zániku sídel usedlých obyvatel. Ve středověku a novověku nahradili
usedlou populaci nomádi. V létě pásli dobytek v Alajských horách, na zimu
sestupovali se svými stády do podhůří a zkoumanou lokalitu využívali jako
zimoviště. Na troskách starších sídel s hliněnou architekturou si budovali
jednoduché přenosné příbytky – jurty,“ přibližuje Pavel Vařeka.
„Za válek na konci 19. století, kdy byl jižní Kyrgyzstán připojen
k ruskému impériu, kočovníci přestali zimoviště využívat a před carskou
armádou uprchli do hor. V dobách Sovětského svazu pak bylo nomádské
obyvatelstvo nuceně usídlováno v nově budovaných ‚kolchozních‘ vesnicích,
k nimž se řadí i dnešní Ak-Jar,“ doplňuje Pavel Vařeka poznatky
z výzkumu nedávné minulosti.
Mezioborově koncipovaný výzkum dokumentuje i způsob obživy
místních komunit a proměňující se přírodní prostředí v průběhu více
než dvou tisíciletí. Kromě archeologů se na něm podíleli přírodovědci z
Geologického ústavu a Archeologického ústavu AV ČR, specializující se na geologii,
pedologii a paleobotaniku, a historici a etnografové Fakulty historických
věd Ošské státní univerzity. Do výzkumu byli zapojeni jak plzeňští studenti
archeologie, tak studenti historie Ošské státní univerzity. Tým úzce spolupracuje
také s Ústavem historie a kulturního dědictví Akademie věd Kyrgyzské
republiky.
Jižní Kyrgyzstán nebyl cílem plzeňských archeologů poprvé. Už
od roku 2018 se ve spolupráci s Národním historickým a archeologickým
muzejním komplexem Sulejman-Too podílejí na dokumentaci archeologických památek
v prostoru posvátné Šalamounovy hory, která je od roku 2009 zapsána na seznamu
světového dědictví UNESCO. K úpatí Šalamounovy hory proto zamířili
archeologové ZČU i letos. „Archeologický
průzkum této oblasti sice začal již ve druhé polovině minulého století, ale v posledních
desetiletích stagnuje,“ připomíná Pavel Vařeka. Archeologové ZČU jsou tak
jedni z prvních, kdo tuto významnou oblast, v níž se střetávaly
nejrůznější kulturní vlivy, podrobněji zkoumají.
Do oblasti se expedice vrátí v květnu 2022. V interdisciplinárním
týmu budou zastoupeni také další experti z přírodovědných oborů.
Ak-Jar. Terénní aboratoř - očišťování nálezů keramiky.
Ak-Jar. Tepe 3 - sondáž svrchních vrstev osídlení.
Ak-Jar. V popředí sídlištní pahorek 2 (tepe 2) zkoumaný sondou a vzadu sídlištní pahorek 3 (tepe 3).
Stepní krajina v okolí vesnice Ak-Jar. Na horizontu pohoří Ťan-šan.
Sídlištní pahorek 7.
Ak-Jar. Doktorandi Katedry archeologie ZČU učí studenty Ošské státní univerzity metody geodeticko-topografické dokumentace archeologických situací.
Fakulta filozofická |
Šárka Stará |
04. 11. 2021 |