Hlavní stránka Info portálu ZČU

Kniha, která je výsledkem projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR, realizovaného v letech 2014 – 2016, spojila, a to ne poprvé, sociology ze dvou koutů republiky – Dušana Lužného, vedoucího katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Fakulty filozofické Univerzity Palackého v Olomouci, a Jana Váněho, vedoucího katedry sociologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni i jeho kolegy Františka Kalvase, Martinu Štípkovou a Veronikou Hásovou.

Výzkum byl postaven na kombinaci metod kvantitativních a kvalitativních, přičemž publikace přináší výstupy kvantitativní části, tedy dotazníkového šetření, jehož se zúčastnilo celkem 1472 lidí z celé České republiky. Neméně cenný než odpovědi respondentů a závěry, který z nich vyplývají, je samotný dotazník, který bylo nutné pro účely výzkumu zcela nově zformulovat. I ten je v knize zveřejněn, a to stejně jako ostatní text v angličtině, tak aby byl využitelný v mezinárodním měřítku.  „Dotazníky na měření religiozity jsou z 80. let a v současnosti už je nelze využít. Dnes o sobě člověk může například říct, že je věřící, ale nehlásí se k žádnému náboženství. To ve starších šetřeních možné nebylo,“ uvádí Jan Váně jeden z příkladů dokládající potřebu originálního dotazníku.

 „Především jsme museli vyřešit problém, jak náboženskou paměť definovat a jak s ní pracovat,“ říká Jan Váně s tím, že v průběhu projektu se jako nejproblematičtější ukazovalo, jak konceptualizovat náboženskou paměť, o jejíž vymezení se vedou dlouhodobé spory. Bylo tedy zapotřebí provést konceptualizaci náboženské paměti tak, aby bylo možné ji měřit formou dotazníků, o co se doposud nikdo nepokusil. Autoři výzkumu vyšli z myšlenek německého religionisty Jana Assmanna, autora jedné z teorií kulturní paměti.

„Ptali jsme se lidí do 12 let, nad 25 let a nad 30 let na jejich zkušenost náboženské paměti, to znamená, kdo je ovlivňoval, mají-li doma náboženské předměty a podobně,“ popisuje jednu z metod dotazování Jan Váně. Koncept podle jeho slov odkazuje k takzvané komunikativní paměti, která odráží, jak člověka ovlivnili jeho rodiče a prarodiče a jak on ovlivňuje své děti. Sociologové zjišťovali, zda se religiozita přenáší z generace na generaci a jakým způsobem síla přenosu funguje. „Ukázalo se například, že řada lidí má doma náboženské předměty, ovšem nemají pro ně náboženský, ale estetický nebo řekněme památeční význam,“ zmiňuje Jan Váně.

Kulturní paměť testoval tým sociologů s využitím tzv. Q metody, kterou podle Jana Váněho v sociologii náboženství zatím nikdo nepoužil. Východiskem bylo, že v českém prostředí existují tři typy kulturní paměti – katolická, protestantská a komunistická. Ve vztahu k náboženství však výzkum toto dělení nepotvrdil. Štěpící linie sleduje dva typy pamětí, které autoři označili jako sekulární a spirituální. Pokud jde o vztah náboženství a historie, spíše se uplatňuje buď přístup sekulární, který usiluje o oddělení náboženství a historie, nebo spirituální, jenž tyto oblasti vnímá jako propojené. 

Výzkum prokázal, že religiozita, stejně jako areligiozita, má v českém prostředí výrazně kontinuální podobu. K nejzajímavějším výsledkům, ke kterým sociologové došli, však patří, že odklon od religiozity nastal už před 80 a více lety, a nesouvisí tedy jen s komunistickým režimem, jak se obecně usuzuje. Za jedno z nejpřekvapivějších zjištění pak autoři považují to, že ztráta víry, pokud nastala, se odehrává u třetiny lidí už v jejich dětství.