Hlavní stránka Info portálu ZČU

Zdeněk Fránek má na svém kontě působivou řadu mezinárodních projektů, které jsou zároveň inovativní, inteligentní a zábavné. Od roku 2019 vyučuje architekturu na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara ZČU. Rozhovor s kurátorem Janem Van Woenselem nabízí pohled na Fránkův vztah k přírodě, na architekturu jakožto formy spolustvořitelství a také pohled do budoucnosti.

Když jsme se začali bavit o architektuře, téměř okamžitě jste naši pozornost nasměroval k přírodě, konkrétně ke stromům. Vaše výstava „Figures“ znázorňuje výběr architektonických modelů a fotografií částečně zakrytých a schovaných za větvemi. Návštěvník tak nejdřív vidí přírodu, pak architekturu.
Vystavuji svou tvorbu, což jsou stavby, jejich modely v měřítku 1:100 a fotografie. Při tvorbě se ale nedokážu ubránit komplexnímu pohledu a základní filozofické otázce, je-li má činnost v souzvuku s nekonečnem, nenarušuje-li rovnováha světa rovnováhu v přírodě.
A tady vidím jistý konflikt, který mi stavění, které je fyzickým počínáním si v krajině, staví mimo hlavní proud mého přemýšlení. Nemyslím tím architekturu, neboť ta je abstraktním pojmem. Ta nic neničí.
Moje pozornost, za všech okolností, vždy preferovala toto hledisko přírodní vyváženosti s tím, že celá léta narůstá moje obava o dopad zrychlujícího se narušování této rovnováhy způsobované lidskou činností.
Proto stavím přírodní fragmenty před svou práci, abych zdůraznil hierarchii svých preferencí. Větve různých druhů stromů ulámané při nedávné vichřici jsou vlastně to hlavní, co vystavuji. Popisky exponátů jsou názvy stromů, ne staveb. Větve jsou v mých očích důležitější než stavby. Větve jsou v tomto případě architektura. Zde skrz větve zažijete architekturu.

Nizozemský antropolog Ton Lemaire ve své knize „Philosophy of the Landscape“ („Filozofie krajiny“) píše: „První osady vznikaly na volných plochách v rozlehlých lesích, které pokrývaly Evropu. Oproti lesům zabíraly zanedbatelnou plochu. Dnes je na periferii vytlačen les.“
Prokázaným faktem je, že bez vlivu člověka by přirozená vegetace na našem území byla tvořena z 99 procent lesními porosty. Tak tomu bylo v dávné minulosti, současný stav je asi 34 procent, což je o 10 procent méně než v celé EU.
Primárně ale nejde o procenta a v podstatě nejde jen o lesy. Volná krajina je využívána, dá se říci, ze sta procent, když pomineme lesy, k zemědělské činnosti. Na rozdíl od plantáží na dřevo (o přirozený les už nejde), které z větší části patří stále státu, je tato zemědělská půda v soukromých rukou. A navíc ovládána jen několika málo megakorporáty, které postrádají vše, co by bylo ku prospěchu rovnováhy v přírodě.
Jediným jejich motivem je zisk, a to za každou cenu. Charakteristickou vlastností těchto v podstatě finančních skupin je neznalost přírody a jejich zákonů nebo jejich ignorace. Navíc většina jejich produkce nemá se zajištěním obživy obyvatelstva nic společného, ani druhotně. Slouží pouze tomu druhu průmyslu, jehož jediným opodstatněním je opět zisk jednotlivců.
Takovéto byrokratické společnosti vytvářejí obrovské zisky za cenu zničení přirozeného světa, tedy biosféry, která dočerpává poslední schopnosti regenerace a definitivně se mění, pro nás s nepředstavitelnými následky.
Zisk těchto skupin je použit opět pro posílení jejich pozic, pro upevnění byrokratických systémů náš společný svět a přírodu ovládajících a pouze ve svůj prospěch zneužívajících. Na zhoubnost tohoto způsobu zneužívání krajiny a celé biosféry upozorňují vědci již dlouho. Životaschopnost tohoto byrokratického systému se však naruší pouze až v okamžiku katastrofy tímto systémem způsobené, a to kdoví jestli.
Takže odpověď zní: nejen les, ale celá příroda je vytlačena na periferii, zahnána do kouta a začíná se bránit proti nepříteli.

Přivádíte svou architekturu k přírodě, nebo přírodu zpět k architektuře?
Nechci dát ani architekturu do přírody (tu bych nejraději viděl bez lidí, tedy i bez architektury). I když toto ozeleňování je dnes hlavní trend ve výstavbě a při navrhování nových domů.
Architektura by měla být tvořena ruku v ruce s přírodou. Měla by být myšlena jako kus, nebo součást přírody. Vedle estetiky také etika. Ale ne programově, nýbrž pokud možno přirozeně, bytostně. Architekt musí být spolutvůrce světa, spolustvořitel přírody. Vždyť vytváří obydlí pro dominantního tvora naší planety.
Toto dokážou dva typy architektury: jednak architektura velkých tvůrců jako F. L. Wright, Alvar Alto, Tadao Ando. Druhým typem je architektura lidová, která má tyto přírodní kódy, mnohdy staletími opakované a prověřené, ve svých genech.

Když navrhujete budovu, uvažujete o budoucích environmentálních a společenských změnách?
Své myšlení neustále konfrontuji s úvahami o budoucnosti, minimálně ve stovkách let, tedy době, kdy mohou některé moje stavby fyzicky existovat.
Sociální změny ve společnosti, tedy i případné změny ve funkci stavby řeším. Jsou zakódovány i v paradigmatu mého myšlení. Uvedu dva příklady. Prvním je dostavba zámku ve Velkých Opatovicích, kdy sál byl postaven čistě jako divadelní sál se vším všudy a díky své pitoreskní univerzalitě byl dokončen jako expozice kartografického muzea. A opět bez nejmenších problémů.
Druhým příkladem jsou mnou navržené rodinné domy a vily, které svou variabilitou a skladebností prostorů lze docela zásadně, ale vždy autorsky, měnit. Navíc mnohé rozsáhlejší vily lze po jejich opuštění původními obyvateli změnit i funkčně na stejné dobře fungující prostor třeba pro různé rezidenční, školící, kongresová, relaxační zařízení s ubytováním se vším komfortem.

Stavíte budovy na věčnost? Nebo jinak – jak vnímáte myšlenku, že architektura může přežít staletí? Měla by být architektura trvalá?
Jde o to, co je věčnost, že? Když ani vesmír není věčný. Ale „architektura“ je abstraktní pojem, podobně jako „umění“, a tam se dá mluvit o jakémsi přetrvání do vzdálenější budoucnosti. O věčnosti svých staveb jsem nikdy neuvažoval, ostatně některé z nich již neexistují a třeba Skywalk na Dolní Moravě nebo Galerie CCC v Pekingu jsou také asi dočasné.
Jediné, v čem se mohu dotknout nebo přiblížit pojmu věčnosti v tomto slova smyslu, je má neutuchající snaha o obecnou, trvalou platnost mých myšlenek, ovšem v mém pojetí zcela individuálních.
Vytvářím si tak svůj vlastní svět paralelně se světem stvořeným a nám známým. Snažím se tím rozšířit nebo doplnit ten svět stvořený o duchovní nebo umělecký počin, dech humanismu.
A naopak si z dávno minulých jazyků věčných architektur vybírám k dialogu to, co považuji za následování hodné a skrze co si myslím, že bych mohl hovořit i dnes.

Architektura je víc než jen návrh a stavba, ona vlastní budova. Je to také zážitek. V rozhovoru zveřejněném v časopise INTRO jste zmínil spirituální náboj architektury.
Jaký jiný náboj by měla mít než spirituální? Bez spirituality by to nebyla architektura, ale jen stavba nebo nějaká hmotná struktura bez umělecké hodnoty, ta je architekturou jen tehdy, obsahuje-li spirituální, nebo uměleckou složku.
Samozřejmě, že v té množině spirituálních prostorů neboli architektur jsou některé více či méně intenzivní, více či méně racionální nebo iracionální.
Je-li pojmem spirituální myšleno náboženský nebo duchovní, pak jsou to právě sakrální prostory, které by měly být nositeli oné spirituality.

Vždycky mě zajímaly ruiny. Stopy minulých kultur, které za různých okolností zanikly; rozpadající se stavby, které si geologickým tempem znovu přivlastňuje příroda. V tomto kontextu musím zmínit dílo „La Ribaute“ Anselma Kiefera, o kterém Sophie Fiennes v roce 2010 natočila dokument „Over Your Cities Grass Will Grow“. Tohle dílo mě fascinuje, protože architektura je často spojována s konceptem věčnosti, ruiny přitom tuto myšlenku demytizují.
Ruiny jsou stejně jako smrt přirozenou součástí světa. Stejně jako vznik, je přirozený i zánik všeho. I staveb. Ať už hodnotných architektur nebo staveb bez architektonické hodnoty. Zánik těch druhých je nám lhostejný, zatímco zánik těch architektonicky cenných u nás vyvolává emoci.
Až na výjimky, kdy máme osobní citový vztah k místům a budovám. Změny nebo zánik takových míst nás ovlivňují a jsme ochotni se za jejich zachování postavit nebo je, po jejich zániku, stále nosíme v srdci. Proto lze mluvit o duši těchto staveb a v určitých případech stavby personifikovat jako bytosti, nebo dokonce živé bytosti.
Ateliér Anselma Kiefera La Ribaute je novostavba, ryzí, nová a velmi silná architektura. Je to pro mne absolutní tvorba v krajině obsahující i reminiscenci ruin, dokonce historických ruin, starověkých, je to velmi vzácný příklad srovnatelný s máločím.

Jsou v České republice ruiny?
Česko je plné ruin a po sametové revoluci bylo ještě plnější. Miloval jsem to. Ty toulky po rozpadajících se chrámech. Bylo to silné. Autentické. Některé rekonstrukce se povedly, atmosféra v nich zůstala. Jiné po opravě zanikly.

Jaké hlavní myšlenky chcete předávat ve výuce architektury na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara?
Musím začít pomalu, seznámit se s možnostmi, které se zdají být nevyčerpatelné. Jsou tam všechny uměleckoprůmyslové obory na neuvěřitelné úrovni.
Začali jsme vodou v krajině, aktuálním tématem, pro něž jsou na Sutnarce, ale i celé ZČU podmínky jako stvořené. Mnohé nápady půjdou do realizace. Přidaly se i jiné fakulty, rektorát je nám velmi nakloněn.
Děkan Mištera je vizionář. Postupně si uvědomuji, jak mimořádné dílo ve své Sutnarce vytvořil, ještě o této fakultě uslyšíme.

Kromě vašich současných projektů a realizací, jaké budovy byste chtěl v budoucnu navrhnout? Jaké si představujete mistrovské dílo?
Mně by stačilo, kdybych postavil to, co máme teď na prkně. Pojmem mistrovské dílo bych hodně šetřil. I skutečně mistři architektury nebo umění mají svou běžnou produkci – třeba v mládí – a potom zralý vrchol, kdy tvoří mistrovská díla řemeslně i myšlenkově na vrcholu.